Jde o zkušenost, prozřetelnost, prevenci? Nebo spíš o ezo hogofogo, lenost hledat zdroje a křišťálovou kouli? Pravděpodobně není slova, kterému by se dostalo většího příkoří, než intuice.
Tento článek je inspirovaný knihou o kognitivních zkresleních v prostředí úspěšných firem: Chystáte se udělat strašnou chybu. Autor Olivier Sibony představuje 9 pastí, které nepříznivě ovlivňují manažerské rozhodování – a já přidávám jejich vliv na životy obyčejných smrtelníků a marketérů. Přečtěte si také další články z této série.
Intuice je podle mého hlavně zpráva z podvědomí.
Na tom se možná shodnou jak vědci, tak ezoterici. Zkusím pokračovat. Vědomě zpracováváme pouze zlomek věcí, které se kolem nás dějí. Zbytek registruje pouze podvědomí. Mozek tak dělá vše pro to, aby nepřehltil naši pozornost (za což se mu inteligentně odvděčujeme sjížděním videí na TikToku.)
Do naší vědomé mysli historicky pronikaly takřka výlučně věci, které nám měly pomoci přežít: „zapamatuj si jedovaté bylinky a dej pozor, když uslyšíš podivný zvuk.“
Ostatně dodnes zpozorníme, když slyšíme rachot. Pokud ho ale registrujeme celý den, naše vědomá mysl vůči němu otupí a příjem tohoto signálu se přesune do podvědomí. Naše tělo o hluku ví dál, ale vědomá mysl si ho přestává všímat.
Když hluk ještě zesílí, začneme ho opět vědomě registrovat. Prskáme, že „soused musí bejt hluchej, že si furt zesiluje rádio!“
Zajímavější je ale to, co se stane, když hluk zcela pomine. Vědomě jsme hluk již dlouho nevnímali, takže nemůžeme říct, že přestal. Naše podvědomí, ale o hluku vědělo, a tak vyšle do vědomé mysli zprávu o konci. „Jakýpak konec?“ Podiví se vědomí, „vždyť se nic nedělo.“ Nastává zmatení. Nám se stáhne žaludek a zamračíme se, „nevím proč, ale něco je jinak.“
Následující den vás paní Kadeřábková zastaví na chodbě se slzami v očích a sdělí vám, že váš soused zemřel. „Já to věděl,“ zašeptáte. „Jakto?“ „Nevím, asi intuice.“
Během dalšího měsíce si koupíte své první tarotové karty a cesta do ezopekel začíná.
Past jménem intuice
Intuice je třetí pastí, kterou Sibony ve své knize představuje. Její zrádnost spočívá v její nepolapitelnosti. Skrývá se totiž za každým rozhodnutím, ze kterého máte „dobrý pocit“ – a to bez práce: bez rešerše, vyhledávání zdrojů, hloubkových rozhovorů či analýzy trhu. Prostě správné rozhodnutí cítíte v kostech, že?
Kdy se na intuici spolehnout a kdy jít raději spát?
Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman ze školy heuristik a zkreslení a Gary Klein ze školy naturalistického rozhodování spojili své síly, aby odpověděli na tuto otázku. Oba dva muži přitom zastávají velmi odlišné názorové stanovisko.
Zatímco Kahneman prováděl svůj výzkum zejména v laboratoři, a jak sám název napovídá – objevoval nové poznatky s pomocí kreativity, bez přesně stanovených logických pravidel – Klein ke svým zjištěním dospěl pozorováním lidského chování v extrémních situacích.
V článku s výmluvným podtitulkem „Neúspěch snahy se nedohodnout“ však neochotně uznali, že našli společné řešení.
Můžeme se tedy spolehnout na intuici? Oba vědci bez zábran odpovídají „ano!“ Ale pouze za splnění VŠECH následujících podmínek:
1. Když se jedná o situaci, která se neustále opakuje (hoří dům)
2. Když máme s touto situací mnohaleté zkušenosti (hasič s dvacetiletou praxí)
3. Když během této praxe dostáváme okamžitou zpětnou vazbu (oheň pálí)
Hasiče nezmiňuji náhodou. Je s nimi spojený oblíbený příklad Garyho Kleina (to je ten, co má rád extrémní situace. Kdo by byl řekl, že právě extrémní situace se vyznačují pravidelností? Tohle zjištění je poměrně… neintuitivní.)
Klein v knize vypráví příběh velitele hasičů, který vyhnal své kolegy z hořícího domu těsně před tím, než se zhroutila jeho konstrukce. Zachránil jim tak život na základě toho, že měl ze situace špatný pocit. Zkrátka intuice.
Co se ale skutečně stalo? Hasiči přijeli k domu s informací, že hlavní požár je v kuchuni v přízemí. Velitel si ale při vstupu do domu všiml několika podezřelých věcí. Byla zde velmi vysoká teplota, ale žádný hluk. Každý hasič přitom ví, že oheň dělá randál. Kdyby naopak šlo o malý kuchyňský táborák, necítil by velitel takový žár. Z toho velitel podvědomě vyhodnotil, že mužům hrozí nebezpečí a rychle všechny evakuoval. Měl pravdu. Ohnisko požáru se totiž ukrývalo ve sklepě, přímo pod jeho nohama. Podlaha, na které stál, se zhroutila jen několik vteřin poté, co hasiči opustili dům.
Velitel hasičů neměl čas udělat důkladnou racionální analýzu, kterou si zde popisujeme, vše se stalo během vteřiny. On zkrátka uvěřil tomu nepříjemnému pocitu v okolí žaludku, který jej varoval. Až zpětně si situaci takto pěkně rozebral.
Proto se Klein věnuje právě extrémním zaměstnáním. Zkušební piloti, hasiči, profesionální vojáci, zdravotní sestry na jednotce intenzivní neonatologické péče. Na všechna tato zaměstnání hledíme s obdivem a nasloucháme neskutečným historkám, které většinou obsahují zmínky typu „na tohle já už mám čuch,“ nebo „poradil mi to můj instinkt.“
Kdy hodit intuici do koše a jít dělat rešerše
Většina z nás si s radostí zaměňuje intuici za vlastní lenost. A čím více je v sázce, s tím větší chutí zahodíme racionální uvažování a vrhneme se do náručí náhody:
„Z tohodle auta mám dobrý pocit“, „koupím tenhle dům, tahle čtvrť vypadá dobře“, „investuji do těchto akcií, protože se mi o nich v noci zdálo.“
Často intuici používáme v situacích, kde je tak obrovské množství proměnných, že na to náš rozum prostě nestačí. Vezměte si jen nákup domu – v podstatě byste v něm museli rok bydlet, abyste měli jakous takous jistotu, že nekupujete zajíce v pytli. Teprve po roce zjistíte, jestli děcka od sousedů nedělají moc velký kravál, jestli tu není v létě moc vedro a v zimě zima, kolik jde dovnitř skutečně sluníčka a v jakém stavu jsou vodovodní trubky.
Největší a nejoblíbenější průšvih, se kterým intuici propojujeme, je pak předpovídání budoucnosti – sem patří vše od křišťálové koule, přes sázkové kanceláře až po burzovní makléře. Je nám líto. Všechny tři skupiny se v průměru mílí v 50 % případů.
Co se týče zaměstnání, na intuici se nemohou spolehnout pracanti z komplikovaného prostředí, kteří dostávají nejednoznačnou, opožděnou, nebo žádnou zpětnou vazbu. Například soudci, psychiatři nebo politologové.
Psycholog Philip E. Tetlock shromažďoval v průběhu 20 let předpovědi od skoro 300 expertů na budoucí politické a ekonomické směrování. Celkem našušnil krásných 82 361 výroků. Po pečlivé analýze zjistil, že experti neměli pravdu ani v 50 % případů. Ano, to je horší výsledek, než kdyby hádali zcela náhodně.
Budoucnost má příliš mnoho proměnných a náš malý rozum ji zpracovat nedokáže. Udělali bychom tedy lépe, kdybychom si místo křišťálové koule hodili kostkou. Z nějakého důvodů nám to ale nepřináší takovou útěchu...
Potřeba útěchy je legitimním důvodem k předpovídání budoucnosti. Naše životy jsou nahodilou směsí událostí. Věta „stát se může cokoliv“ nás ekvivalentně povzbuzuje, když chceme být rockovou hvězdou, a děsí, když se rozhodneme strčit zadek do kádě, kde mohou a nemusí být piraně.
Křišťálová koule nebo rozumná analýza vody v ten moment může utišit naši nervozitu.
Zdroj: Olivier Sibony | Chystáte se udělat strašnou chybu! Jak kognitivní zkreslení kazí váš byznys a jak to můžete změnit