My lidé jsme morální, dobrosrdeční i ochotní pomoci. Stejnou měrou jsme ale sobečtí, pomstychtiví – a taky pěkný skrblíci. Jak z tohoto antropologického koktejlu vyjít se ctí? Poradím vám.
1. Edisonovo sobecké křeslo
Složte následující přesmyčku do souvislé věty a tu napište, prosím:
názory lepší Naše nám ostatních vždy připadají.
A nyní výsledkou větu porovnejte s následující:
Neradi přijímáme návrhy ostatních – i když jsou lepší, než ty naše.
Se kterým tvrzením více souhlasíte?
Pokud se alespoň trochu podobáte Arielyho testovaným studentům, tak první tvrzení pro vás nyní má vyšší hodnotu. K jeho vyluštění jste totiž museli vynaložit úsilí, a proto jej nyní spíš považujete za své.
Není žádným velkým tajemstvím, že nadhodnocujeme vlastní nápady. Stále mě ale překvapuje, co všechno jsme pro ně ochotni obětovat.
Víte například, že první elektrické křeslo navrhl Thomas Edison? Překvapivě ale při tom využil střídavého proudu, tedy vynálezu jeho úhlavního nepřítele Nikoly Tesly.
Proč Edison nepropagoval svůj stejnosměrný proud? Uznal snad, že pouze Teslův vynález má budoucnost? Nic nemůže být více vzdáleno pravdě.
Edison byl posedlý stejnosměrným proudem a za žádnou cenu nebyl ochotný uznat svou porážku. A to i přes to, že pouze se střídavým proudem můžete vytvořit širokou síť a napájet celá města. Má však jednu velkou nevýhodu, které si Edison všiml. Narozdíl od neškodného stejnosměrného proudu ten střídavý dokáže zabíjet.
Dnes již máme své rozvodové sítě velmi dobře chráněné, ale na konci 19. století elektrikáři opravovali sítě pod proudem holýma rukama. Stačil tak jeden neopatrný dotek a stalo se neštěstí.
Právě toho Edison využil a postavil se do čela propagandy očerňující střídavý proud. Dokonce v ulicích sbíral toulavé kočky a psy, aby je před očima veřejnosti zabíjel střídavým proudem. A když ani to nestačilo – sestavil elektrické křeslo. Nešlo mu však o podporu soudnictví. Byla to promyšlená reklama na bezpečný, (ale poměrně zbytečný) stejnosměrný proud.
2. Omluva přijata
Následující informace vás šokuje! Ukázalo se, že jako lidé máme všichni vrozený cit pro spravedlnost. A to není vše. Co už vás asi tolik nepřekvapí je, že každý z nás se rád mstí.
To potvrzuje Arielyho experiment, který se odehrál v obyčejné kavárně s najatým hercem jménem Daniel. Ten přistupoval k lidem a žádal o vyřešení lehké šifrovačky (kroužkování dvojic stejných písmen ve změti znaků) pro účely výzkumu. Účastníkům rozdal archy a přesně za 5 minut se vždy vrátil a archy vyměnil za 5 dolarů, tedy odměnu za účast. Herec se ale bohužel vždycky nějak přepočítal a místo pěti dával lidem omylem 7 – 9 dolarů. A co na to účastníci? Neslavných 45 % lidí jej na omyl upozornilo a přebytečný cash vrátilo.
Jednoho dne se ale Daniel rozhodl trochu zlobit. Během vysvětlování pravidel výzkumu mu vždy zazvonil telefon a on se začal vybavovat s kamarádem. V tomto případě mu na konci výzkumu vrátilo přebytečné peníze pouhých 14 % lehce nervově podebraných účastníků.
Za chyby se platí. Ale všechno se dá napravit. Stačilo totiž, aby se Daniel za přijetí telefonátu omluvil a peníze se mu začaly vracet opět v počátečních 45 % případů – i přes to, že si plkal s kamarádem na telefonu místo toho, aby se věnoval účastníkům.
Nestresujte se tedy, že musíte být stále perfektní. Někdy je upřímné přiznání chyby vše, co potřebujete k tomu, abyste ji vymazali.
3. Každá si nakonec zvykne
Je to svatá pravda. Ať už jde o rozchod, vyhazov z práce, nebo …svatbu? (Nechám na vás, co ze seznamu považujeme za negativní zážitek). Po čase nepříjemné pocity odplynou a my si pomalu v nové situaci zvykneme. Jak říká Radůza, „jednou to pomine.“
To dokazuje vysavačový test, který uspořádal Leif Nelson a Tom Meyvis. Poté, co shromáždili své účastníky do dvou místností, nasadili jim sluchátka a začali je týrat symfonií sacích zvuků klasického vysavače. V jednom pokoji takto posluchači trpěli 5 vteřin a v druhém ošklivých 40 vteřin.
Po sundání sluchátek se experimentátoři ptali svých obětí, jak moc nepříjemný zážitek jim přichystali. Odpovědi vás jistě překvapí. 5vteřinová skupina si stěžovala mnohem více než 40sekundoví veteráni.
Člověk si prostě zvykne na všechno. To bohužel platí i pro pozitivní zážitky. Nové knihy, kalhoty nebo nábytek nám dělají zprvu velkou radost, ale časem zevšední a začneme znovu nakupovat.
Můžeme ale zabránit poklesu své spokojenosti – když si pozitivní události budeme dobře dávkovat. Stačí nekupovat všechny knihy najednou. Ovládněme se a pořiďme si pouze jednu za měsíc. Tak na nás na konci výplatní pásky vždy bude čekat jeden bonbon plný endorfinu.
Nelson s Meyvisem otestovali i tuto teorii. Opět si rozdělili lidi do dvou skupin a tentokrát je posadili do masážních křesel. První skupinu nechali relaxovat plných 5 minut v kuse, zatímco druhé po 80 vteřinách zážitek na 20 vteřin přerušili, než se k masáži opět vrátili.
Výsledky nám daly za pravdu. I když si druhá skupina užívala masáže o poznání kratší čas, na konec svůj zážitek hodnotila lépe než první pětiminutová parta.
Tyto výzkumy nás varují před intuitivní potřebou dělat si během nepříjemných událostí přestávky. Pojďme se opět vrátit k vysavačovému testu a přidejme si třetí skupinu, která poslouchala napříjemné zvuky 40 vteřin, pak následovala krátká přestávka a nakonec dalších 5 vteřin vysávání. A výsledky? Narozdíl od vyzenované druhé skupiny tito lidé hodnotili svůj zážitek jako krajně otravný.
Poučení je tedy jasné. Dělejte si přestávky během příjemných činností a prodlužte tak svou rozkoš. Nepříjemné aktivity naopak udělejte na jeden zátah.
4. Kvůli efektu kapky v moři stoupá hladina oceánů
Představte si, že vám dám 5 dolarů. Žádný háček. Jsou vaše.
Pak se vás zeptám, jestli — a kolik byste přispěli organizaci, jež se snaží upoutat vaši pozornost následujícím textem:
„Nedostatek jídla v Malawi přímo postihuje více než 3 miliony dětí. V Zambii dlouhé sucho vyústilo v 42% pokles úrody kukuřice ve srovnání s předchozím rokem. Minimálně 3 milionům obyvatel kvůli této katastrofě hrozí hlad. (...)“
Tak kolik? pokud jste podobní první skupině v experimentu Deborah Small, George Loewensteina a Paula Slovice, pravděpodobně jste z 5 dolarů obětovali něco kolem jednoho dolaru. (Skupina v průměru darovala 23 % ze svého výdělku.)
Dobrá. A co kdybych vám dala nových 5 dolarů a přečetla následující zprávu?
„Váš dar může změnit život malé Rokii. Díky vaší podpoře bude organizace Zachraňte děti pracovat s Rokiinou rodinou a poskytne jí jídlo, základní vzdělání a lékařskou pomoc.“
Kolik peněz byste ze své kapsy vytáhli tentokrát? Nebudu vás dlouho napínat, druhá skupina z výše zmíněného experimentu na tuto výzvu reagovala průměrným darem ve výši 48% ze svého výdělku, odevzdali tedy přibližně 2 dolary 50 centů.
Jak je možné, že i když jde o stejnou katastrofu, v druhém případě jste ochotni přispět více?
Může za to (mimo jiné) tzv. Efekt kapky v moři.
Pokud jde o 3 miliony anonymních trpících, máme pocit, že ať uděláme cokoliv, nebude to mít velký efekt. Na druhou stranu si dokážeme představit, že i náš skromný příspěvek významně pomůže malé Rokii. V tomto konkrétním případě má smysl pomáhat.
Samozřejmě tady také narážíme na hranice lidské představivosti. Čím je charitativní výzva abstraktnější a pracuje s vysokými čísly, nebo nedej bože procenty, tím méně se dokážeme do situace vžít. Naopak konkrétní příběh malé hladové holčičky v nás okamžitě vzbuzuje emoce.
Efekt kapky v moři obecně hovoří o tom, že když se jako lidé setkáme s problémy, které jsou nad naše síly, máme nezdravé tendence je zcela ignorovat.
To vysvětluje naši neochotu k úsporných opatřením v domácnosti, které by vedly ke snížení uhlíkové stopy. Příspěvek jedné domácnosti nám totiž přijde tak titěrný a hrozba globálního oteplování tak abstraktní a vzdálená, že v tomto snažení nenacházíme dostatečný smysl.
Samozřejmě i tato situace má řešení. Ukažte lidem jejich snahu v měřítku, kde jejich akce přináší znatelné výsledky. Jako energetická společnost jim třeba můžete ukázat, jak omezení jejich spotřeby zlepšilo čísla v jejich ulici. Dalším krokem je z abstraktní a vzdálené hrozby globálního oteplování udělat konkrétní a ideálně emotivní záležitost, která jim doslova klepe a dveře – mohlo by jít třeba o pokles hladiny rybníka, kam se respondenti chodili koupat jako malé děti.
Neutíkejte od problémů, které se zdají být nad vaše síly. Vykoupejte se v nich. :)
Zdroj: Jak drahá je intuice, Dan Ariely