Předtočený smích. Proč jej producenti používají, když je všem protivný? I herecké hvězdy lobují za jeho zrušení. Marně. Producenty nepřesvědčí ani námitky herců, ani námitky publika – mají totiž svá statická data. Ta sice také zkoumají reakce publika. Ale ne ty vědomé...
Dle nespočetných experimentů jsou seriály s předtočeným smíchem obecenstvem odměněny delším a častějším řehotáním. Lidé dokonce obecně televizní skeče s chichotem na pozadí hodnotili jako zábavnější.
Sladce ironický je také fakt, že dle experimentů je předtočený smích nejúčinnější právě u slabších anekdot. Laugh, bitches, laugh! Aneb když nezaplatíte dobrého scénáristu, zaplaťte si alespoň dobré publikum.
Nicméně otázkou zůstává – proč na nás předtočený smích působí, i když jej vědomě nesnášíme?
(Pří této příležitosti bych ale také ráda vzpomenula světlou seriálovouv výjimku: Přátele. I zde na pozadí slyšíme smích, ale ten pochází od skutečného publika, které se přišlo podívat na „premiéru“ každého dílu. Neviditelní lidé na pozadí se tedy smějí i dojímají velmi přirozeně.)
Buď se směješ s námi nebo se směješ proti nám
Umělý smích je nerealistický. Extatické soprány neviditelných vzrušených divaček jasně nekorespondují se slabou sexuální urážkou Alana v seriálu Dva a půl chlapa.
Zkrátka a dobře: víme, že předtočený smích je podvod. Proč na nás tedy zabírá? Odpověď najdeme v knize Zbraně vlivu sociálního psychologa a odborníka na prodejní techniky Roberta Cialdiniho, který říká: „To, že o podvodu víme, neznamená, že na nás nepůsobí.“
To mají vlastně všechny Cialdiniho Zbraně vlivu společné. Víceméně si uvědomujeme jejich působení – ale raději tuto informaci ignorujeme, abychom si nemuseli přiznat, že nás, chytrolíny, někdo podvedl.
Nicméně tím, že před manipulativními technikami zavíráme oči, jsme vůči jejich působení zcela bezbranní a slepě padneme rovnou do náručí našemu manipulátorovi – v tomto případě hollywoodským producentům bažícím po vyšší sledovanosti.
Dnes se tedy budeme bavit o v pořadí třetí Zbrani vlivu jménem Sociální schválení. Právě ta stojí za naším patolízalským kopírováním chování ostatních – i kdyby šlo jen o chechtající se přeludy uměle vytvořené počítačem proto, aby zvýšily naše hodnocení Ženatého se závazky na CSFD z jedné na dvě hvězdičky.
„Jedním z prostředků, jak určujeme, zda je nějaké chování správné, je podle toho, zda ho za správné považují ostatní.“
Definice třetí Zbraně vlivu, Sociálního schválení
Jeden se schová za všechny a
všichni se schovají za jednoho
Je to jednoduché. Protože jsme tvorové zvyklí po stovky tisíc let žít ve středně velkých tlupách, názorová jednota naší skupiny se pro nás stala životně důležitou.
Kdyby se v pravěku polovina tlupy rozhodla jít na sever a druhá polovina na jih, tak je jejich názorový rozkol rozdělí na dvě malé tlupičky, které se brzy stanou snadnou kořistí šavlozubých predátorů.
A tak nás – přeživší potomky evoluce naučila kývat hlavami, dělat to, co všichni ostatní a zůstat uprostřed davu. (Protože kdyby náhodou přišel tygr, začne s hostinou od okraje.)
Necháme se snadno ovlivnit lidmi kolem nás?
Správné chování tedy často definujeme jako chování aktuálně přítomné většiny.
Sociální schválení na sobě můžeme pozorovat na každém kroku:
Když procházíme cestou plnou odpadků – začneme být i my náchylnější k tomu to vzdát a něco odhodit.
Když se na večírku podává kuře a všichni jej popadnou za nohu, i my zahazujeme příbor.
Když má pouliční kytarista ve futrálu pár drobných, je větší pravděpodobnost, že mu také něco přihodíme. Stejné je to se sklenicemi na dýška v kavárnách a barech.
Když je někde pekelně čisto, chodíme se umýt ruce třikrát častěji.
Spíš si nějakou knihu koupíme, když je na ní štítek „bestseller.“
Často vyhledáváme na e-shopech zboží „od nejoblíbenějšího“ či „od nejprodávanějšího“, abychom měli jistotu kvality výrobku.
Často před nákupem na e-shopu pročítáme diskuze. Názory ostatních lidí nás často ke koupi přesvědčí více, než samotný popisek produktu.
A na závěr jeden osobní: Když vyprsknu smíchy u filmu, můj přítel se začne smát také. Průser je v tom, že se díváme na Schindlerův seznam a já se smála zprávě, která mi přišla na mobil.
Chovat se jako ostatní je v mnoha případech tou nejlepší variantou. Například, když se ocitneme v cizí kultuře, je v určitých mezích dobré kopírovat chování ostatních.
Nicméně zdaleka nejčastěji nás tato mentální zkratka „chovej se jako ostatní“ zachraňuje od přemýšlení a činí nás zranitelné vůči schopným manipulátorům, jakými jsou opět oni televizní producenti se svým předtočeným smíchem, lepiči štítku bestseller na každou druhou knihu, nebo barmani, kteří hodí první minci do sklenice na dýška.
„Protože 95 % lidí jsou imitátoři a pouze 5 % lidí iniciátoři, přesvědčí lidi víc jednání druhých než jakýkoliv důkaz, který jim můžeme nabídnout.“
Prodejní a motivační konzultant Cavett Robert
#1 TIP
Vzhůru do nebe
Nevěříte síle sociálního schválení? Přesvědčte se o ní sami. Zkuste se prostě při cestě z práce zastavit uprostřed chodníku a minutu zarytě zírat na nebe. Vydržte!
Co se stane? Jak kolem vás budou procházet lidi, jejich pohled nejprve jen nevědomky sklouzne směrem nahoru.
A teď pozor, prochází zaneprázdněná manažerka s telefonem u ucha. Zvrátí hlavu, ujistí se, že z nebe nic nepadá, a rychle odkráčí. Pak projde maminka se dvěma dětmi, které začnou na oblohu neodbytně ukazovat prstíky a na chvíli se postaví vedle vás, než je žena odtáhne pryč. Pak se přišourá stará babička.
Zastaví se těsně za vámi v domění, že stojí frontu na toaletní papír. Pak si vás všimne mladý muž a také se zastaví. Třeba tam nahoře někdo visí z římsy dolů, to si nenechá ujít.
A tak už stojíte tři – tvoříte dav. Najednou se situace mění. Zastavuje se u vás téměř každý alespoň na pár vteřin. Už kolem sebe máte pořádný hlouček čumilů a stále přicházejí další a další.
Podle sociálních psychologů Milgrama, Bickmana a Berkowitze, kteří tento experiment prováděli v 60. letech se u vás nyní zastaví až 80 % lidí a budou s vámi byť jen na okamžik hledět do prázdna.
Zatímco u jednoho stojícího člověka se nezastaví téměř nikdo, u tří už se zastaví skoro každý.
Když apokalypsa nepřijde, ale oni stejně věří
Nejlepším příkladem manipulativního vlivu sociálního schválení jsou náboženské či obecně jakékoliv názorové sekty.
Jak taková skupina lidí společně funguje, si ukážeme na příkladu sekty se jménem Strážci promlouvají.
Na počátku se jednalo o uzavřenou sektu, jež málokdy přijímala nové členy. Kolem jejich domu vždy stanovalo několik zájemců a ještě více senzacechtivých novinářů. Sektáři ale s nikým nemluvili.
Jejich ústřední vírou bylo očekávání velké povodně, která smete lidské sémě z povrchu zemského jako drobečky ze stolu. Sektáře ale na poslední chvíli zachrání Vesmírní lidé v létajících talířích, se kterými pár vyvolených dokáže komunikovat pomocí zjevení, snů a automatického psaní.
Obdivuhodné na jejich víře jsou pro mě zejména nejrůznější (ne)praktické detaily. Například všichni sektáři se před příletem Vesmírných lidí museli zbavit všeho kovového. Protože s kovy by byl průlet galaxiemi... nepohodlný.
Výsledkem byl úsměvně tragický obrázek mužů s provazy místo pásků a žen bez podprsenek.
Konečně nadešla noc očekávané povodně. S Vesmírňany byli domluvení, že je vyzvednou přesně o půlnoci. Nezbývalo tedy než čekat.
Večer se pomalu táhl. Pak postupně odbyla půlnoc. Třeba máme špatně seřízené hodinky. Jedna hodina ranní. Možná se ufoni zasekli v dopravní zácpě. Druhá, třetí i čtvrtá hodina...
Konečně ve 4:45 se stal ten zázrak, který celou situaci zachránil. Automatická zpráva zachvátila ruku Mariam Keechové, která si poznamenala následující zprávu:
„Malá skupinka, která proseděla celou noc, vysílala tolik světla, že Bůh zachránil svět před zničením.“
Díky bohu! Vesmírní lidé se na ně nevykašlali. Právě naopak. Ze sektářů jsou teď hrdinové.
A to nejzajímavější se stalo až po této osudové noci – sekta totiž úplně obrátila. Začala se bavit s novináři a horečně vysvětlovat, proč povodeň nepřišla. Náhle všema deseti nabírali dříve odmítané nové členy a do svého náboženského úsilí se ponořili ještě mnohem víc než kdy dřív. Proč?
Většina sektářů se před nocí údajné povodně rozhádala se svými milovanými, prodala veškeré své majetky, vykašlala se na práci i na studium. Náklady obětované příležitosti byly skutečně enormní a oni si začali uvědomovat, že vše obětovali pro nic za nic. Spoustě lidí také už docházelo, že se zavázali ke skupině lidí, která uvěřila skutečné pakárně.
Jak tedy v sobě překřičet ten hlásek, který vám říká, že jste totální osel, který naletěl na pohádku o zelených mužících s velkýma očima? Jednoduše – doslova ho překřičíte.
Členové sekty Strážci promlouvají začali využívat Sociálního schválení, aby ulevili své podvedené dušičce. Řekli si, že když o své pravdě přesvědčit dostatek dalších lidí, přestanou se cítit jako podvedení troubové.
Níže si můžete přečíst dobové výpovědi dvou sektářů:
„Musím věřit, že jednadvacátého přijde povodeň, protože jsem utratila všechny své peníze. Odešla jsem z práce, nechala studia informatiky... Já musím věřit.“
Členka sekty Strážci promlouvají
„Musel jsem ujít dlouhou cestu. Vzdal jsem se téměř všeho. Spálil každý most. Otočil jsem se zády ke světu. Nemohu si dovolit pochybnost. Musím věřit. A žádná jiná pravda není.“
Člen sekty Strážci promlouvají
Dříve pro sektu fungovala následující rovnice:
Pokud přijde povodeň -> pak je moje víra pravdivá.
Nicméně povodeň nepřišla a tak se jejich rovnice víry pozměnila:
Pokud dokážu úspěšně šířit svou víru, přesvědčit skeptiky a dostat se do novin –– pak je moje víra pravdivá.
Strážci promlouvají začali postupovat podle pravidla: přesvědčuj ostatní, dokud nebudeš sám přesvědčen.
#2 TIP
Nenechte se dotlačit do kouta
Dávejte si pozor na lidi, kteří vám své názory příliš „cpou“. S velkou pravděpodobností své pravdě ani oni sami úplně nevěří!
Pluralitní ignorance zabíjí
Znáte příběh Catherine Genoveseové? Byla jednou ze statistik newyorské čtvrti Queens. V březnu 1964 ji zde ubodal neznámý vrah. Nudný případ, o kterém se mimoděk zmínil u oběda městský policejní komisař vydavateli Timesů A.M.Rosenthalovi.
„Nic zajimavého, ale jeden zajímavý detail by tu přece jen byl,“ policista si kroutí kníry, „podle všeho nešlo o tichou smrt, dívka víc než půl hodiny běhala ulicemi Queensu a volala o pomoc, zatímco ji vrah třikrát napadl. Celé to sledovalo ze svých oken 38 svědků. Ani jeden jí nepomohl. Ani jeden nezavolal policii.“ Hrozné.
Takže... často omýlám naše antropologické kořeny. Náš cit pro skupinu a skupinové soužití. Třetí zbraň vlivu, Sociální schválení, dokonce odhaluje, že jsme doslova závislí na názorech druhých. Proč nám tedy nezáleží na jejich životě?
Proč „dobří lidé“ z Queensu nic neudělali? „Já...nevím,“ odpovídal zaraženě jeden dobrý člověk za druhým. Může za to otupělost vůči násilí díky televizním krvákům? Blbost, že? Tak že by za to mohl nevlídný, anonymní městský život, který naši duši zatvrdil? Tenkrát to tak noviny psaly, protože se to prodávalo. Ale dnes už víme skutečný důvod a je třeba jít s pravdou ven:
Případ přilákal pozornost dvou profesorů psychologie: Bibb Latané a John Darley, kteří po důkladném prozkoumání tragédie došli k závěru, který nikdo nečekal. Důvodem, proč nikdo nejednal, bylo právě vědomí, že existuje dalších 37 svědků činu, kteří se už o věc jistě postarali. Nemá smysl otravovat policii znovu. Budou tady coby dup.
Když se ostatní dívají...
Podle těchto dvou vědců existují dva důvody, proč nic neděláme, když je kolem nás více pozorovatelů. První je poměrový:
Myslíme si, že čím více je na místě pozorovatelů, tím menší je naše zodpovědnost jednat: „však on se o to někdo postará. A možná už se postaral a já bych vypadal jako šašek.“ Škoda, že si to většinou myslí všichni do jednoho.
Druhý důvod je komplikovanější. Znázorňuje ho jev známý jako kolektivní ignorance.
Kolektivní ignorance
Kolikrát už kolem vás běžel pes a pán nikde. Co uděláte? Nechcete působit paniku a vypadat jako hysterka. Kolikrát už se vám stalo, že jste zachraňovali psa a náhle se zpoza rohu vyloupl jeho pán uprostřed vaší salvátorské akce? Jak trapné! Takže se místo rychlé akce začnete kradmě rozhlížet, co dělají ostatní. A ostatní nedělají nic. Nechtějí totiž působit paniku a vypadat jako hysterky.
A tak se vzájemně ukolébáte do stavu „všechno je v pořádku“, který bohužel přetrvá i v době, kdy se ukáže, že situace je skutečně vážná. (např. Pes vyplivne tikající bombu a začne se ďábelsky smát.)
Bibb a Darley tvrdí, že náš instinkt ukrýt se před nebezpečím mezi co nejvíce lidmi, je mylný. Vědci uspořádali výzkum, ve kterém zinscenovali nouzovou situaci, kterou pozoroval buď jedinec nebo celý hlouček lidí. Pak počítali, kolikrát se lidé rozhoupou k pomoci. Jaké byly výsledky?
Když student newyorské univerzity předstíral epileptický záchvat, dostalo se mu pomoci od jedince v 81 % případů, ale od malé skupiny pouze v 31 % případů!
Takže příště, až budete potřebovat pomoc (a budete ještě schopni mluvit), nekřičte „pomoc, lidi!“ Křičte:
„Hej ty tam za záclonou v tom zeleným triku, ano, jsem příčetný Američan, ano, skutečně jde o nouzovou situaci a chci konkrétně tvoji pomoc, zavolej policii!“
Na počátku jsme si byli podobní jako vejce vejci.
Kde jen ty starý dobrý časy jsou
Kromě nejistoty a úzkosti plynoucí z hraničních situací bažíme po sociálním schválení ještě v jedné situaci: když je nám druhá osoba podobná.
Takže všechny genderové a jiné sociální boje stranou. Nemůžeme si úplně pomoci. Ženy více souhlasí s podobnými ženami a muži s podobnými muži. Lidé žijící ve městech s dalšími měšťáky. A obyvatelé, jejichž uchu po ránu lahodí zpěv ptáků, zase s dalšími vesničany.
Proto je tak důležité procestovat světa kraj, nasát jiné kultury a dovolit si cítit podobnost s co nejvíce různými lidmi.
Televizní pořady na bázi vox populi efektu podobnosti využívají v jednom kuse. Co je nám po tom, co si o chudobě myslí renovovaný věděc, pojďme do ulic a zeptejme se Káči z Mekáče. „Káčo, co si myslíš?“ „No, hm, chudoba je špatná, fakt děs. Ale to je tim, že si dělají děti a nejsou je schopni uživit.“ „Díky Káčo, 10 vteřin hlavního vysílacího času v hodnotě 0,5 milionu korun byl právě věnován nadaci Káča plácá nesmysly a lidi s ní souhlasí!“ Jenže my s ní opravdu souhlasíme, protože nejsme renovovaný vědec. Protože jsme si taky podělali život a pracujeme v Mekáči. Káča nám rozumí. Káča rulezzz.
A co reklama? Kolikrát vidíme paní Věru, jak se lopotí s praním prádla, dokud neobjeví perfektní prací prášek Varimex, který sežere každou špínu. Paní Věra je z toho paf a strká už třetí kočku do pračky! Je to zázrak na ledě! Co je nám do toho, co si o Varimexu myslí ochránci zvířat, když jsme žena v důchodu stejně jako paní Věra!
Abychom to shrnuli, ano, média jsou si vědoma toho, že tíhneme k důvěřování názorům lidí nám podobným.
Psychologové z Kolumbijské univerzity vliv podobnosti otestovali na výzkumu, během kterého poházeli několik peněženek v ulicích Manhattonu. Peněženky byly uloženy v obálkách s dopisem. Šlo totiž o peněženky, které jejich majitel ztratil a jejich nálezce je chtěl poslat s dopisem nazpět – ale cestou na poštu je ztratil také.
Jak se zachovají noví nálezci? Ponechají si peněženku a její takřka 30 $ obsah? Pošlou ji původnímu majiteli? Co rozhodne?
Peněženky byly ve všem identické kromě jedné maličkosti – průvodního dopisu. Jednu verzi jako by běžnou angličtinou psal běžný Američan. Druhou verzi lámanou angličtinou těžce skládal dohromady zdá se nějaký hodný imigrant.
Výsledek byl neskutečný. Pokud lidé vyhodnotili předchozího nálezce jako jim podobného (běžného Američana), dokončili vrácení peněženky v 70 % případů. Imigratovy peněženky ale doputovaly k původnímu majiteli pouze v 33 % případů.
No raději tohle už ponechám bez komentáře, nebo mě na internetu zakážou.
#3 TIP
Poraďte, ať jim to ukáže kamarád
Když chcete, aby vaše dítě či milovaný dospělý začali něco dělat, vaše snahy nestačí. Váš syn nesní mandarinku jen proto, že vy ji jíte. Ani proto, že Mandariňák, maskot zdravého jídla ve škole žere jedno ovoce za druhým (není to vlastně kanibal?).
Nicméně stačí, aby váš Karlík potkal stejně starého Tomíka, se kterým si parádně rozumí a hele – „von Tomík jí mandarinky, tak to já si také dám.“
Toto pravidlo napodobování kumpána platí v jakémkoliv věku. Sama jsem si to ověřila, když mě moje maminka měsíce tvrdohlavě žádala, abych ji naučila s počítačem, a pak mě tvrdohlavě odmítala poslouchat, když jsem jí snažila vysvětlit, jak funguje tiskárna…. Long story short, neuspěla jsem.
Asi si budeme muset počkat, až si najde trpělivou kamarádku, která je vzdělaná v informačních technologiích. Pak je úspěch zaručen. (A já nebudu muset tisknout všechny rodinné dokumenty v kanceláři a vozit je domů z Prahy.)
Smutná statistika Wertherova efektu
V roce 1774 vydal Johann Wolfgang von Goethe svůj slavný román v dopisech zvaný Utrpení mladého Wethera a na několik následujících staletí tak pozměnil tvář partnerské lásky.
Láska je pro něj nedostupná a spalující. Hraničně intenzivní. Když ji máme, drží nás naživu, když nás odmítne, je to důvod k sebevraždě.
Samozřejmě jde o nesmysl. Pravá partnerská láska je klidná a mírná. Vychází z jistoty útočiště, které nám skýtá ten druhý na tomto neutěšeném světě zmítaném neustálými změnami a trollingem na Twitteru.
Nicméně vydání mladého Werthera, který v knize spáchá sebevraždu, spustilo vlnu skutečných sebevražd po celé Evropě. Vliv knihy byl natolik silný, že ji v některých zemích zcela zakázali. (Kam se hrabe Jumanji.)
Ani v současnosti nejsme z bryndy venku. Profesor David Phillips z Kalifornské univerzity zjistil, že tento Wertherův efekt působí také v moderní době. Z jeho výzkumu vyplývá, že hned po otištění zprávy o sebevraždě na titulní stránce novin se počet sebevražd v následujících dnes prudce zvýší.
Phillips si to vysvětluje tím, že tragická zpráva funguje jako návod pro podobné čtenáře v nouzi.
A čím větší publicitu si případ sebevraždy získá, tím více lidé se následně rozhodne ukončit svůj život.
Dávejte si tedy pozor na to, co děláte a jaké informace šíříte. My všichni se můžeme stát pozitivním či negativním příkladem pro ostatní.
I zde ovšem platí pravidlo podobnosti. Po vydání románu mladého Werthera umírali převážně mladí lidé. Zatímco po zprávě o úmyslné sebevražedné bouračce muže v důchodu si brali život zejména starší pánové.
Síla aktu vyhovění aneb hromadná sebevražda v Jonestownu
Sektářská organizace Chrám lidu byla založena v San Franciscu. V roce 1977 se její vůdce, reverend Jim Jones, rozhodl k překvapivému kroku. Přesunul část organizace z rušného San Francisca přímo doprostřed džungle v jihoamerické Guyaně.
Zde organizace operovala pod rouškou tajemství obklopena pouze jedovatými pavouky až do náhodného incidentu, který se stal 18. listopadu 1978. Na tamním letišti při pokusu o odlet z Jonestownu byli zastřelení 4 lidé z vyšetřovacího týmu vedeného kongresmanem Ryanem, který po sektě pátral.
Vůdce sekty Jim Jones si usmyslel, že tento incident mu jistojistě přišijou a rozpustí jeho milovanou sektu. Rozhodl se tedy ukončit věci po svém – nařídil svým lidem hromadnou sebevraždu.
A tak jednoho dne před obydlí sekty vyvalil sud s otráveným jahodovým nápojem a akce mohla začít.
Lidé nervózně postávali před sudem, dokud se první mladá žena neodhodlala a nepřistoupila blíž. Nechala jednu dávku vypít své dítě, pak se napila sama. Poodstoupila na pole, kde si sedla a po 4 minutách v křečích společně zemřely. Další lidé ji poslušně následovali. Přistupovali ukázněně k sudu, napili se a skládali své mrtvoly do řad na poli. Pouze hrstka z 910 sektářů se vzepřela a utekla.
Hrozné. Otázkou zůstává, co v lidem probudilo tak silný akt vyhovění a „poslušnost až za hrob“? Na počátku jsme si již dopřáli malou ukázku sektářské síly, ale tam v nouzi nejvyšší došlo pouze na zahazování kovových pásků a trhání poklopců. Proč se to zde tak zvrtlo?
Jonestownský masakr | zdroj: bbc.com
Klíčem ke správné odpovědi je následující otázka: „Uposlechli by lidé svého vůdce Jima, kdyby zůstali v rušném San Franciscu?“
Dr. Luis Jolyon West, děkan fakulty psychiatrie a biobehaviorálních věd na Kalifornské univerzitě, jehož specializací jsou kulty, sledoval Chrám lidu 8 let a závěrečnou nešťastnou situaci vysvětluje následovně:
„V Kalifornii by se to nestalo. Ale oni žili v naprostém odloučení od zbytku světa, uprostřed džungle v nehostinné zemi.“
Dr. Luis Jolyon West
Přestěhování na neznámé místo a vytržení sociokulturních kořenů v lidech jistě budilo ohromnou sociální, fyzickou i existenční nejistotu. NEJISTOTU.
A právě pocit nejistoty zesiluje sílu třetí Zbraně vlivu, Sociálního schválení.
To, co se tedy tenkrát stalo, je, že lidé začali ve velké míře spoléhat ve svých rozhodnutím na druhé. Napodobovali se navzájem, což vedlo k úžasnému utužení sekty a jejích rituálů. Takže když se tenkrát první žena přiblížila k sudu s jedem, ostatním spoutaným potřebou napodobovat její chování, nezbylo nic jiného, než se také zabít. Měli na výběr buď sociálně schválenou smrt, nebo útěk do absolutního neznáma okolní džungle.
Stačilo tedy smrtící večírek rozproudit pomocí několika extrémně přesvědčených sektářů a ostatní, kteří byli do té doby na pochybách, se poslušně přidali také.
Stejně jako v případě kolektivní ignorance popsané výše, i tady lidé čekali na někoho, kdo se vzepře a konečně začne jednat. Ale ať se kolem sebe rozhlíželi, jak chtěli, viděli jen další a další lidí, kteří v se v tichosti rozhlíží kolem sebe a hledají někoho, kdo začne jednat a sud s jedem převrhne.
Jak se ubránit Sociálnímu schválení?
Nedůvěřujte skupinám,
ve kterých všichni sdílí ten samý názor
Ať už jde o předtočený smích, o náhodně vybrané babičky v reklamě na sádlo, které čirou náhodou všechny do jedné milují značku Špekanz, nebo o sekty, kde jsou všichni do jednoho zbláznění do Ježíše – dávejte si pozor, pokud větší skupina lidí zastává (nebo musí zastávat) ten samý názor.
Pokud ve skupině neexistuje názorová diverzita, odolejte lákavému přijetí stejného názoru a uvědomte si, že je to bouda. Jakmile přepnete do režimu „je to bouda“, začnete opět racionálně myslet a vyhledávat si důkazy, zda sádla Špekanz opravdu tak skvěle mastí, nebo jde jen o reklamní trik.
Takže hodně síly a nenechávejte za sebe myslet druhé.
Hynku! Viléme! – I ty, mladý Werthere! Odložte své starosti.
Je tu máj a na sluníčku je ráj.
Zdroj: Zbraně vlivu