Pláž Chodíme po pláži, sbíráme prázdné domovy, co přinesla velká voda. Mořskou duši vlna vyplavila na suchý břeh nebe, které nikdy nikdo na dně neviděl kromě zpívajících andělů s bílým peřím, jež tě zabijí, když vyskočíš nad hladinu.
Dostupná krása Dostupná krása hyzdí tváře země. Hlučná a škaredá cítí tlak změny. Vzniká a zachází v kořenech ryje, tam, kde se nachází, cítí že není.
Noční směna
Ležíš vedle mě.
Říkám si, zda je to dost.
Vypadáš bezesně,
na dotek horký
těžký sen.
Vracím se do něj. Bylo mi šestnáct.
Stárneme tak rychle, jak naše naděje.
Aplikace
Nevím, zda s tebou chci zůstat.
Jsem si jistá,
že je na to aplikace.
Jsi hodnej, ale
nevím, jestli to má smysl.
Určitě je na to aplikace.
Učíme se žít
jako dva
ale v jednom rtmu.
Na to musí být aplikace.
Pořád chodíš moc rychle.
Často máš hlad.
A nejsem šťastná,
když se dobře nevyspíš.
Vždyť je na to aplikace!
Často děláš chyby
a neposloucháš
co ti chci říct.
Nevím, zda s tebou umím zůstat. Když tě nemůžu za dva roky vyměnit.
Nejdelší nohy na světě
Barvy na vodě
slévají se do tiché ženy.
Hluboká pět metrů,
modré oči,
s nejdelšíma nohama
na světě.
Nabízí se všem, ale jen u mě je doma.
80 let v hostelu
Žíly praskaly jako ohňostroj marnosti
stahovacích punčoch.
Jako realita silonek na více použití.
Seděla jsem v klidu,
kafe bylo studené,
banány okoralé
a obsluha ochotná pomoci.
Chodidla se chytala k zemi.
Žíly prorůstaly spárami
do odpadových trubek.
Trvalo to 80 let.
Pak byl můj stůl
se skvrnami od kofeinu
zase volný.
Přístav Sedíme na kraji světa a dál nás nepustí. Těží tam prvky. Tvoří z nich svět i potravu, kterou si zítra koupíme v Tescu. Voda teče za obrovské kovové ploty. Ptácí sedí na vysokých komínech a my nic nevidíme, protože slunce se opírá o mořskou hladinu jako pijan o pianino. Výčep už zavírá. Vlna zaprášených rukou se vyhrnula ven a míří za vrata na okraj světa. Možná bychom také chtěli vidět ten zázrak stvoření, ale bez povolení a helmy nikoho do ráje nepustí. Nad komíny se spolu mazlí bílé obláčky na modrém plátně zatímco Bůh bez ochranných pomůcek ztrácí barvu. Chceme mu pomoci vzít věci do vlastních rukou a dostat se do přístavu, ale dál nás nepustí.
Špinavé prádlo Antikvariáty jsou plné zbytečných knih s obrázky světa. Povodí Gangy pere svoje špinavé prádlo vedle deseti nejkrásnějších pohledů na Prahu. Těžké stránky barevného tisku lepí se k sobě žalem. Blednou v zapomnění, až jednou člověk v paměti vyloví vzpomínky na Hradčany v koši špinavého prádla.
Nádoba Hudba je jako nádoba. Objímá tvoje tělo rukama hrnčíře, hladí hlínu kolem prázdnoty. A to místo rezonuje. Odráží hluboce okolní výkřiky. Tisíckrát. Tisíckrát. Buď tiše. Slyším v uších písek, vodu s račí skořápkou na vlnách. Když je měkká, vleče ji světem netknutou jako sud teplého piva. Čekal, hýčkal a šetřil si ji, až bude připravený. Ale ve stáří když už je příliš malá a křehká, poustevník ji opustí.
Další Petrolejové lampy skáčou přes silnici, v podlaze lino a okno v něm. Kolena bdí, jdou za světlem, a ještě víc vidí v domě tma. Chodíme lesem, větve tašky nesou s nákupem. Před námi záře, boty z kůže, vzadu tma. Oheň to se zemí všechno sjednotí, pohasnou naděje, zítřek se rozzáří.
Louka Vidím tě v dáli jako dluh, jako cestu zpátky, jakou louku lesknoucí se jako kožich zvířete, které již vyhynulo.
Krajina Ztemnělými okny krajina teče dovnitř, zasévá vejce.
Dluh. Je to jedno. Popel. Je to jedno. Co uděláš. Je to jedno. Zavři okna a jdi spát.
Krajina poteče dovnitř je to sen.
Informační války Pan Nikdo holí břitvou ostře tesanou tvář generála.
Pan Nikdo stojí na poli se zbraní v ruce.
Paní Nikdo jej naproti vraždí
slovy na rozloučenou.
Vzala si cizí jméno.
Svobodný národ nikoho
fotí se s prstem v nose
sochy generála uprostřed
informační dálnice.
Všichni milují jeho tvář. Nikdo neznal jeho jméno.
625
Z čeho mají lidé strach,
že se jejich těla promění.
A k zemi přitaženi
slzami opaří se
jejich ledové ruce.
Neodcházejte,
jsme teprve v půlce.
Konečně je tu
trochu klid.
Lidé se nebudou zlobit,
když předběhne je padesátník
za cukrovou vatou
s vlasy, co již ustupují z fronty,
a na znamení porážky
vyhasíná jeho oheň,
když přemýšlí,
jak tu festivalovou směs dostane
z tvídového saka
s hnědými a černými čtverci.
Ne, konečně je tu trochu klid.
Můžeme si sednout a povídat.
Teď je ten čas naučit se
užitečně španělsky.
Zpěv už nebudeme potřebovat.
Chceš jít do důchodu s puncem stříbra 625
jako Richard Geere,
i když si spíš připadáš
jako rez,
která odpadne,
když autobus dorazí
na zastávku.
Noví lidé nastoupí. Pustíš je sednout. V nejlepším je třeba skončit.
Koncert
Karetní eso
Jack Daniels Simpson
vytáhl doutník,
škrtl sirkou
o kopyto václavský
ryšavý kobyly,
co skáče Texas,
jak lupeny šuštěj,
a stejně se nažere prachu
nový generace,
která dráždí
bosou nohou
hada magistrály.
Kníže Václav se tehdy vzdal a vzdá se i nyní
cínové koruny
za vstupenky na letošní závody ve zbrojení.
Trička XXL z pultu zmizela jako první.
Vítek pustil Ludmilu
z náručí.
Jakmile viděla Ludmila davy,
utekla za hranice Marie Terezie.
Tak jsem se vrátil z hradu a
mám
v ruce zvoneček.
Až na něj zacinkám,
tak začnou Vánoce.
A tak se i stalo.
Účastníci kurzu
malování vlajky na lajky
nableli bohatou vejslužku
přímo do zpovědnice.cz –
Dobré to bylo.
„A dobrého musí být pomálu.“ Pobrukoval si eso Jack, že za rytmu hudby hospodští šamani vyklepali z hlavy tucet sena a koně nebudou hladovět.
Přežijou jistě i Silvestr, když nezapomenou urbit et Orbit vložit do uší čekajíce na bezbarvou, transparentní skoro průhlednou lásku.
Majáky
Kdo postavil majáky?
Hlídají. Chrání. Střeží.
Okouzlující v jarním slunci,
když vyhlížím z pevniny
nové ticho s šálkem horké kávy.
Dívám se na stovky racků,
kteří kolem nich krouží
znovu a znovu
zamilovaně.
Počítám upřené ohledy
na jejich noční světla.
Ach jak na ně lidé zírají,
když jsou opilí.
Kdo postavil majáky tak vyzývavé, když se k nim nesmíme přiblížit.
Řetěz Je to správné poutat otroky na řetěz, kde visí jako psi. Jen kousnout. Jen kousnout italské turisty, kteří si je chtěli pohladit.
Pod jevištěm Pod jevištěm bývá tma. Hluboká a mocná jako čajová sedlina. Diváci kolem ní sedí jako kroužek na parapetu od hrnečku vystydlého kafe.
Země Země vzpomíná na chrabré vojáky. Země vzpomíná na vaší smrt. Žena na výročí nikdy nezapomene a přinese květinu.
Pohled Kopce vlastní kostely. Tvoří je k obrazu svému. Zvoní na poplach a nabízí výhled na Boha na dosah ruky. Teď tu byl.
Led Led na korze padal na zem. Kostky padaly do mokrých vlasů děvčat z Jižních Čech. Smůlu smyly. Rez padala na železnice.
Svět Když jsem byla malá, nafoukli jsme míč, na kterém byl celý svět.
Hráli jsme si dlouho. Zapomněli na něj, když spadl k sousedům, kteří nebyli doma.
Oni tak stále neví, že náš svět existuje.
Burák Stála nad dřezem a loupala burské oříšky. Vytahovala je z ochranné atmosféry, pak násilně rozevírala jejich ohavný proutěný obal, aby se dostala k nesolenému jádru a plody mezitím do sebe hltavě vdechují vlhkost mokrých prstů. Na dubovou kuchyňskou desku dopadají nové bílé vlasy jako slupky suchých plodů. Chladné dlaždičky archivují mrtvé kožní buňky, jak přejíždí nehtem pravého palce na napjatém lýtku s otázkou, zda je její život jako burský oříšek. Původně si přišla jenom pro jeden. Ale čekala od něj něco víc.
Walt Disney Nikdy se nesmíš probudit mezi třetí a čtvrtou ranní. Ticho by se dalo krájet, protože se promění v suverénní bytost s průhledným pláštěm. Ty ať půjdeš kamkoliv, ten plášť se tě dotýká a vrací vše na správné místo. Pěkné ručníky z podlahy ložnice zpět do koupelny, kde je znova namočí. Kradené tužky do práce. Odpadky do země. Ale co s tebou. Časy, kdy jsi žil namočený, to je dávno pryč.
A spíš práce krade lidem jejich tiché byty. Které vypadají prostě a nepříznivě vedle blikajících houpaček, kolotočů, semaforů. Na světla si musíme dávat pozor. Když jednou zcela zhasnou, ztratíš klíče od svého beztak už příliš prázdného bytu. A tak tě ticho nesmí vrátit ani pod zem, dokud mu to nedovolíš. Ležíme na posteli a na oční bělmo se lepí plášť ticha. Proč zrovna tady. Kdo je ta funící příšera, nad kterou se vznáší obláčky páry z továrny na sny. Začneš hledat, kdy ses naposledy cítil doma. Rodiče, proč jsi je opustil? Proč tam jezdíš jen jednou za půl roku a hned si pustíš televizi. Tvá životní láska, funící příšera po tvém boku krčí čelo, právě si objednala zbrusu nový film od Walta Disneyho. Tvá práce, kde se kradete navzájem. Rychle, řekni mi nějaký příběh, reportáž, román, drb, epitaf. Ale to v tvém bytě nejde. Tady jsi jen ty. Nikdy se nesmíš probudit.
Zdraví Hlídáme životy, které umírají.
Zbaveni mastnoty bez chuti bez kůžičky. Drahé a zdravé je žít.
Mince Nevrývej mince do svého palce. Pod nehtem to bolí, pálí a ty jsi rád. Zdravá tkáň se obnoví jako den, mindrák se vrací.
Večerní zprávy
Proč jsem ti nic nenapsala,
i když jsem na tebe myslela, plakala.
Sukni roztrhala, nosí ji Karel od vedle,
co sbírá suvenýry
z kontejnerů.
Nic o sobě nevíme.
Špínu umýváme z rukou,
kterýma se držíme.
Tělo chřadne a ramena mě bolí.
Do práce chodím, počítám, kolik mě to stojí.
Asi stárneme,
ale dnes už to ženy nikam nežene.
Máma říká, že nikomu to neprospívá,
že na světě už nikdo nedospívá.
Jen těla stárnou.
Daleko od nás
v cizím domě
v jiné době.
A ta nová těla krásná na pohled, vzácná na dotek.
Zdravá jak bílý jogurt, ty drahý obléká zármutek.
Ať jsi kdekoliv.
Sleduješ krásné obrázky, to vím.
Jak hýbají se lidé, jak hýbou slovy.
Snad máš radost, že zapomenout nedovedu.
Cítíš rozpaky, lepší bylo předstírat.
Že jediné, co náš svět změní,
bude pomalé zapomnění.
Nepomáhá žít bez lásky,
že to píšu hezky.
Že ti žádná není drahá
nepomáhá.
Vtěleni do drahých vět,
přežijeme tisíc let.
Tak se nestresuj.
Zelené pahorky
Zelené pahorky
bývaly svobodné.
Mohl jsem je milovat,
jako osel jsem je líbal.
A kdybych v sobě dokázal uchovat jejich svěžest, sbohem dal bych práci, pomníkům strachu ze smrti a zmizení.
Nová liška Liška opustila noru. Ukusovala trávu. Zabíjela čas. Pila kávu s dvěma cukry. Sypala slepicím. Opakovala si, co jí řekli na sopečném ostrově. Chceš-li být oblíbená nežer. To byla túra s přáteli. Taky zjistila, že maso způsobuje deprese. A spoustu zbytečných potřeb. Od té doby má jenom chuť žít. Přestala být liškou.
Hlava Pod polštářem leží představa. Pod zpěvníkem ruka děravá. Zasažena strunou hlava bolí dál. A ty ses smál, když já něchtěla. V mysli mizí tvoje postava. Proč tady nejsi, to se nedělá. Proč jsi nikdy nebyl. Hlava bolí dál. Na konci se často prosívá, aby ta sláva zmizela. A ty ses smál, že žiju s kým jsem si vysnila.
Guláš Oltář s fotkami nedělních obědů visel na dveřích kuchyně malé hospůdky, když noví návštěvníci soustředěně trhali tělo páně do guláše.
Žabky Vítr odváží vzpomínky kufry oblázků z pláže do továrny. Kde z nich vyrábí peníze a šperky, které nelétají.
