Všichni tak trochu podvádíme. A podvádíme právě proto, že to děláme všichni. To jsme se do toho zamotali, co? Vysvětlím...
1. Přimhuřte očko… jen pro tentokrát
Všichni tak trochu podvádíme. A přitom nám nedochází, že malé podvůdky v nás probouzí chuť udělat další nekalé věci. Postupem času si tak sami sebe tak trochu přestáváme vážit.
To potvrdil i výzkum Dana Arielyho. Dvěma skupinám studentek rozdal značkové brýle Chloé. Začíná to slibně, že? Inu lepší, než drátem do oka – což by se v kontexu Arielho výzkumů skutečně mohlo stát.
Studentky měly brýle prozkoumat a zhodnotit. Trik ovšem byl v tom, že první skupině výzkumníci prozradili, že jde o pravé brýle, zatímco druhé nakukali, že jde o padělky.
Poté, co si studentky na brýle zvykly a erudovaně je okomentovaly, výzkumníci dívky požádali ještě o jednu laskavost – vypočítání několika matic. S tím, že za každou dostanou dolar. Ariely ovšem testy nekontroloval. Účastnice měly zkrátka při odchodu nahlásit počet vyřešených matic a vyzvednout si odměnu.
Protože Ariely maticový test využívá s velkou oblibou, věděl, kolik matic průměrně studenti dokážou vyřešit za stanovený čas. Proto mu také neuniklo, když si v rámci svých výsledků někdo „zapřeháněl.“
A nyní to nejlepší. Studentky s pravými brýlemi si trochu zašvindlovaly v 30 % případů. Zatímco účastnice, které vyfasovaly padělky, to dotáhly na solidních 74 %.
Jestli se vám ježí chlupy a zaříkáváte se, že už nikdy nebudete věřit lidem, tak vězte, že to není všechno. Poté Ariely postavil účastnice před modelové případy jako např. kradení propisek v kaceláři, prodej výprodejového zboží za plnou cenu.
Zeptal se obou skupin, zda by své blízké z těchto přečinů podezřívaly. Jak asi už tušíte, dívky ze skupiny padělků podezřívaly své okolí z nepoctivosti mnohem častěji, než ženy s „pravou Chloé.“
Účastnice nosící padělky tak skrz své brýle začaly svět kolem sebe vnímat jaksi pokřiveně. „Podle sebe soudím tebe,“ že dámy?
2. To je on, můj (anti)vzor
Společenská laťka klesá kurva hluboko. Nové české komerční filmy stojí za vytření prdele. Když pustíte rádio, linou se ven samý sračky a nenuťte mě komentovat, jak dneska lidi mluvěj...
Asi není žádným překvapením, že na nás má okolí obrovský vliv. Antropologicky jsme přeci jen zvyklí žít v tlupě. To znamená, že k přežití jednak potřebujeme ostatní a druhak ideálně potřebuje, aby nás měli rádi… nebo abychom jim byli jinak prospěšní.
Když Dan Ariely požádal své studenty, aby spočítali co možná nejvíce matic ve 20 minutách, zjistil, že průměrný študák jich zvládne 7. Jako motivaci jim dal samozřejmě peníze. Za každou matici student dostal 50 centů.
V další skupině studentům bylo umožněno švindlovat. Nikdo totiž nechtěl vidět jejich výsledky. Zkrátka výzkumníci věřili číslu, které jim účastníci nahlásili. Průměrně skóre zde činilo 12 vypočtených matic. Všichni totiž podvádíme, když můžeme. Ale vždy jen trošku, abychom si sami před sebou mohli stále připadat jako slušní lidé. Více se dozvíte v předchozím článku.
A nyní se dostáváme k jádru pudla, ke třetí skupině. Zde byli studenti přítomni nehoráznému podvádění někoho, koho vnímali jako člena své skupiny. Tito borci v průměru prý vyřešili 15 matic. (Abyste rozuměli. V této skupině Ariely požádal jednoho studenta, aby se po minutě zvedl a oznámil, že má vyřešeno všech dvacet matic a zda může odejít s 10 dolary. Asistentka mu to odkývala, i když všem bylo jasné, že podvádí.)
Takže od přírody napodobujeme chován ostatních – ale má to jeden háček.
V poslední, čtvrté partě opět jeden student nahlásil plný počet matic již po první minutě. Tentokrát na sobě ale měl mikinu konkureční, rivalské univerzity. Jak na to zareagovali studenti? Průměrný nahlášený počet zde byl pouhých 8 matic. Pochybné chování rivala tedy studenty vedlo dokonce k polepšení.
Je tedy pravda, že slepě kopírujeme členy své skupiny. Stejně tak se ale slepě stavíme na zadní před „těmi druhými.“
3. Jak zastavit podvádění
Motivů k podvádění máme spoustu. Od čistého altruismu, kdy využíváme všech dostupných prostředků, abychom někomu pomohli. Až po ten prostý důvod, že podvádět… můžeme.
Mechanismy, které podvádění omezují, jsou naopak vzácné, a tak si ty základní můžeme v pohodě vyjmenovat. Jde o přísahu, podpis, morální upomínku a dohled.
Bystrý čtenář si okamžitě povšimne, že první tři mají mnoho společného. Jde o to lidem připomenout konkrétní morální zásady a donutit je, aby odpřísáhli, že s nimi souhlasí. Přitom je jedno, jeslti to udělají ústně (přísaha), písemně (podpis), nebo se někdo hezky zachová v jejich okolí a oni jeho chování budou napodobovat (morální upomínka). Věřte nebo nevěřte, z výzkumů Dana Arielyho vyplývá, že lidé, kteří si před testem vybavili Desatero, během samotné zkoušky podváděli mnohem méně. Zároveň ale upozorňuje na to, že magický účinek Desatera rychle vyprchal. Již druhý den se studenti zase chovali… no…prostě jako lidi.
A nyn k poslednímu bodu našeho seznamu, jímž je dohled. Toto slovo v nás automaticky spouští negativní orwellovské asociace. To ovšem neznamená, že nefunguje. Nevěříte? Tak poslouchejte…
V kancelářské kantýně počestných vědců stál kávovar. Každý mohl přijít a udělat si svůj oblíbený nápoj, kdykoliv se mu zachtělo. Ale protože nic není zadarmo, vedle kávovaru byla umístěná otevřená plechovka a doporučení vložit konkrétní „dobrovolné“ částku za uvařenou kávu.
A teď se vás zeptám, přispěli byste spíš, když:
by nad kávovarem visel obrázek květin
by nad kávovarem visel obrázek páru očí
by nad kávovarem nic neviselo
Musím uznat, že na tom není nic složitého. Je to tak. Vědci přispívali na kávu až 3krát tolik, když je přitom sledoval pár tištěných očí.
Negativní zprávou tedy je, že dohled skutečně funguje.
Pozitivní zprávu ale je, že na vás nemusí dohlížet skuteční lidé. Stačí vám kus papíru a šikovná tiskárna.
Tak ať se všichni v klidu prošvindlujeme do teplého počasí.
Zdroj: Jak drahá je nepoctivost, Dan Ariely