V létě je kofein můj nejlepší kamarád, protože mě za dlouhých dní udržuje vzhůru. Uprostřed zimy je kofein můj nejlepší kamarád, protože mě během tmy udržuje... při životě.
Stejnou věc můžeme za určitých podmínek vnímat jako luxus i jako nezbytnost. Taková je síla kontextu. A úroveň kreativity naší mysli.
1. Podržte mi ty dveře!
Hrajete hokej i fotbal, rozhodujete se mezi dvěma milostnými partnery, nebo
studujete historii i právo, přestože nechcete být právníkem?
Nejste sami...
My všichni se záměrně věnujeme zbytečně velkému množství aktivit, z nichž nás většina nenaplňuje.
Strhneme se jen kvůli strachu, že když je dělat přestaneme, zavřou se nám určité dveře. Nadobro.
Takový tlak je pro nás těžké snést.
Ano. Náš výběr by byl jednoduchý, kdyby pro nás měli všichni pochopení a žádné dveře se nezavřely.
Kdybychom věděli, že na nás ten druhý partner počká, okamžitě si vybereme toho, kterého máme raději. Kdyby kluci z fotbalu řekli, že se kdykoliv můžeme vrátit, okamžitě jdeme na tenis. A kdyby nám přišel dopis z univerzity se slovy: „nemějte strach, nikdy vás nevyhodíme“? Okamžitě bychom tato studia opustili navždy a šli za svým snem stát se chudým historikem.
Zvrácené, že? Za takové chování může jev dobře zdokumentovaný behaviorálními ekonomy a známý jako Averze ke ztrátě. (Ve zkratce se prý dvojnásobně bojíme, že o něco přijdeme, než se dokážeme těšit ze zisku.)
Je to pravda, řeknu to zkrátka, máme rádi otevřená zadní vrátka.
To doslovně potvrdil Dan Ariely ve svém univerzitním výzkumu, kde studenty posadil k počítači, z jehož obrazovky na ně koukaly troje dveře. Zelené, modré a červené. Za každými dveřmi na testované subjekty čekala jiná odměna za každé kliknutí.
Dále platilo, že studenti mají k dispozici dohromady 100 kliků. Přechod mezi místnostmi je povolený, ale stojí je jeden klik. Výše odměny v místnostech se s časem mění.
Studenti se tedy buď mohou „usadit“ v jedné místnosti a vyklikat si zde svou odměnu. A nebo riskovat, přecházet mezi místnostmi s tím, že jinde bude tráva zelenější.
A teď přijde to zajímavé. Když studenti mohli volně přecházet mezi místnostmi, většinou si vyzkoušeli všechny tři, a pak v mnoha případech zakotvili v té nejvýdělečnější.
Udělali dobře. Studenti, kteří si vybrali pouze jedny dveře a neutráceli kliky zbytečným přeskakováním z místnosti do místnosti si vydělali v průměru o 15 % více.
Poté ovšem Ariely přišel s ďábelskou grafickou úpravou. Nyní se s každým klikem dvě zbývající, neaktivní místnosti o 1/12 zmenšily, až nakonec zmizely úplně.
Studenti propadli šílenství.
Nyní většinu svých kliků věnovali prázdnému přeskakování mezi místnostmi, aby se jim žádné dveře nezavřely nadobro.
A dělali tak dokonce i v případě, kdy se Ariely nad jejich životy smiloval a prozradil jim, kolik peněz si aktuálně vydělají v každé místnosti.
Odpadla tak veškerá nejistota a představy o „zelenějším pozemku.“
I tak ovšem studenti pohánění strachem ze ztráty jedněch ze zadních vrátek přeskakovali mezi místnostmi jako mezi historií a právem. Nemusím snad ani dodávat, že si nevydělali téměř nic.
Ponaučení? Poradila bych vám, abyste byli v životě rozhodnější a neplácali svou energii naprázdno. Ale to už stejně všechni dobře víte.
2. „Kdo to poslouchá, ten to je!“
„Jsi nula! Jsi nula! Jsi nula!“ Myslíte, že prostředí nemá vliv na naše talenty a životní úspěch? Raději se zamyslete znovu...
To, nad čím uvažujeme, nad námi má totiž ohromnou moc. Proto předsudky bohužel fungují. Vlastně mohly začít jako absolutní blábol, ale čím více lidí jim věří, tím více „důkazů“ o jejich pravdivosti nacházíme.
Stejný závěr přinesl průzkum Shinové, Pittinskyho a Ambadyové, kteří předložili matematický test mladých asijským studentkám. Nicméně ještě před testem si je rozdělili na dvě poloviny a každé dali jiné úvodní otázky.
První skupina měla vyjádřit svůj názor na genderovou otázku a roli ženství ve společnosti. Druhá se zpovídala ze svého asijského původu.
Když pak výzkumníci vyhodnocovali testy, s překvapením si všimli, že si jedna skupina vedla mnohem lépe, než druhá. Která to byla? Napovím vám – držte se stereotypů.
Je to tak. Dívky, které před testem výzkumníci upozornili na asijský původ, si vedly mnohem lépe než ty, jejichž pozornost byla směrována na vlastní ženskou stránku.
Sílu asociace podporuje mnoho dalších výzkumů, z nichž bych se s vámi ráda ve zkratce podělila o svůj oblíbený:
To takhle měli mladí studenti newyorské univerzity NYU zasedání, na kterém probírali svou dalekou budoucnost. Padala zde klíčová slova jako „penze“, „staroba“, nebo… „Florida“.
No a co se nestalo – když studenti obtěžkáni zodpovědností za svou budoucnost po skončení semináře odcházeli z místnosti, šourali se mnohem pomaleji než přišli. Jako by jim už snad bylo minimálně osmdesát!
Co s tím? Využijte vlivu prostředí ve svůj prospěch. Obklopte se svými úspěchy. Ať už jde o univerzitní titul nebo broznový diplom za plavání. Naopak, když vám budou rodiče volat s výčitkou o vaší neschopnosti, neváhejte zavěsit.
3. Kdo lže a krade, ten pracuje v korporátu
Kancelářské potřeby v korporátu jsou stejně oblíbeným platidlem jako cigarety v kriminále.
Za mříže nás ale naštěstí za jejich krádež nezavřou. „Jaká krádež?“ Říkáte si, „vždyť je to pár korun a dělá to každej.“
„Pár korun?“ Ale kdyby se v zasedačkách na stole místo propisek povalovaly peníze, vzali byste si je?
Dan Ariely odpoví za vás jednoduchým kolejním experimentem. V tomto hladovém prostředí do sdílených lednic umístil balení Coca-Coly po šesti kusech a vedle talíř se šesti bankovkami. Nyní stačilo jen čekat.
Výsledky byly jednoznačné. Zatímco všechny Coly mu byly ukradeny do 72 hodin, peníze zůstaly na talířku jako přilepené.
Bankovky se u Arielyho v kapse ještě ani nezahřály a už vymýšlel další pokusy. V hlavě jej totiž trápila jedna podivná otázka: „pokud jsme ochotní krást drobné předměty, ale bankovek se nedotkneme, nutí nás peníze k větší poctivosti?“
Odpověď zní „ano.“ A hned si to také potvrdíme. Ariely vytvořil sérií pokusů, v rámci kterých studentům rozdal papír s 20 početními úkoly a požádal je, ať jich udělají co nejvíce za 10 minut. Za každý úkol pak nabízel 50 centů na ruku.
První skupina musela před vyplacením peněz ukázat výsledky a podvádět nemohla. Průměrně zvládla přibližně 3 úkoly.
Druhá skupina už prostě jen přikročila k nádobě s penězi a vzala si odpovídající částku, aniž by ji kdokoliv kontroloval. Průměrně vyřešila přibližně 3,6 úkolu.
Ano. Zkrátka si lehce zapodváděla. Ale jen tak, aby si to studenti sami před sebou obhájili. Nejeden účastník výzkumu si jistě v hlavně při výběru peněz opakoval mantry typu: „tenhle úkol si budu počítat také, přeci bych ho dokončil, kdyby místností neprolétla ta otravná moucha a nezdržela mě.“
Pak přišla na řadu třetí skupina. Ta také nemusela své výsledky ukazovat. Stačilo, aby přistoupila k nádobě, kde ale tentokrát ležely jen plastové žetony. Ty potom studenti proměnili na peníze u druhého stolu.
A světe div se – tito géniové vyřešili v průměru 9 až 10 příkladů.
Plastové žetony totiž zafungovaly jako propisky v kanceláři. Komu vadí, když si vezmeme jednu navíc… nebo pět.
S poctivostí nejdál dojdeš. Tak zahoďte ty reklamní předměty, až už se konečně dobelháme do jara!
Přečtete si o dalších tricích Dana Arielyho v předchozím článku
Zdroj výzkumů: Jak drahé zdarma, Dan Ariely | Jak drahá je nepoctivost, Dan Ariely