Les
Už je to jisté,
rány se hojí.
Kdo má srdce čisté
se o ně bojí.
Ty ale křičíš
vůněmi stromů,
že to co vidíš,
láká tě domů.
Ten, kdo tě nezná,
moh‘ by si říct,
že jsi jen hvězda,
která chce víc.
Neboj se přijít
blíže ke květům,
jejichž sen pijí
z dalekých světů.
Pak se vypaří
průhledná rosa,
kterou tu nechal
muž jdoucí z lesa.
Bez sebe
Zatímco lítáš v zítřejších rosách,
potkáváš lidi, cos ještě nepoznal.
Čaj uvařím, budeš mít žízeň.
Sen už to zabalil, tak půjdem dál.
Ref:
Kočky za okem sledujou,
kam všechny mraky doplujou,
kam se za čas posunem.
Budou tam, my tu nebudem.
Ráno si myslej, že musí do práce.
Vše odloží a jdou na osm hodin předstírat.
Když potkaj v mysli svýho poradce.
Seš smutnej, když začnou se tě bát.
Ref:
Kočky za okem sledujou,
kam všechny mraky doplujou,
kam se za čas posunem.
Budou tam, my tu nebudem.
Neboj se, však se neztratíš,
jen na tebe všichni zapomenou.
To ti jen jazz stoup do hlavy.
Ve sprše zpíváš si na kolenou.
Ref:
Kočky za okem sledujou,
kam všechny mraky doplujou,
kam se za čas posunem.
Budou tam, jen my tu nebudem.
A tak na ně aspoň v noci zavoláš,
zeptaj se, jestli tady nebo s sebou.
A když jim zítra napíšeš
neodpoví.
A tak na ně aspoň v noci zavoláš,
zeptaj se, jestli tady nebo s sebou.
A když jim zítra napíšeš.
neodpoví.
Neodpoví.
Poselství
Máš právo říct mi, jak ti je,
rozhodím kamínky do trávy.
Poselství, který déšť nesmyje.
Pak připiješ mi na zdraví.
Poselství, který se nikdo nedozví.
Poselství pod kůží staví oppidum.
Tajemství, který svět opraví.
Dálnice vede přes rodný dům.
Máš právo říct mi, jak ti je.
Rozhodím kamínky do trávy.
Čas pravdu pod povrch zaryje.
Děti běhají přes mrtvoly.
Poselství, který se nikdo nedozví.
Poselství pod kůží staví oppidum.
Za dne tě to trochu zarazí.
Unikls lidským pohledům.
Je děsivý, že ztrácím kus osobnosti,
protože pro mě není nikdo dost důležitej. // Domažlice, 10.5.2011
Máš právo říct mi, jak ti je.
Já pro tebe síly posbírám.
Kdo v sobě něco ukryje.
Zůstává na světě vždycky sám.
Máš právo říct mi, jak ti je. Já pro tebe síly posbírám. Kdo v sobě něco ukryje. Zůstává na světě vždycky sám.
Nesmělá
Nad lesem hnízdil pes.
Trochu mě to zaujalo.
Mraky táhnou lesem ve tvaru srdce.
Srdce se nad tím pousmálo.
Ve trávě opodál ležíš.
A tři balíčky cigaret.
A ležím tam i já.
Nesmělá,
že jsem nesměla.
Kdyby byl ten les ještě blíž.
Tvoje oči propíchnou mě jehlicí.
Trestáš se, trháš listy, tak si to zkus.
Oidipus za světlem drží světlici.
Na cestě opodál běžíš.
Kde padá déšť a padá štěstí.
A padám tam i já.
Nesmělá,
Že jsem nesměla.
Pes štěká za policejní stuhou.
Co končí mašlí jednou do roka.
Že svíčku si chceš sfouknout jenom sám.
Zase sám bez proroka.
Na konce stále nevěříš. Jednou je oslepíš, sbíráš odvahu. A tvoje víra budu taky já. Nesmělá, že jsem bez těla.
Šest měsíců
Sám nevěříš, co je pravda
a kdo byl blíž když na zem spadla,
že ji nechytíš se sama rozhodla,
nevěříš, že prachem nepropadla.
Šest měsíců svítí na obraze,
šest papriček vidíš ostře,
šest prstů na rozloze,
tvýho těla večer prostřel.
Zapálíš, protože hořet měla,
polapíš mezi mince kus popela,
zaplatíš za věci, co propálila,
vyfotíš oheň blesku střela.
Šest měsíců svítí na obraze,
šest papriček vidíš ostře,
šest prstů na rozloze,
tvýho těla večer prostřel.
Doložíš si fotku v katalogu. Prohodíš první a druhou sloku. Nedivíš se, že trošku zbledla. Uvěříš, že zmizí do půl roku.
Comments