2019 (Sbírka poezie 2019)

Pláž
 
 Chodíme po pláži,
 sbíráme prázdné domovy,
 co přinesla velká voda.
 Mořskou duši vlna vyplavila
 na suchý břeh nebe,
 které nikdy nikdo na dně neviděl
 kromě zpívajících andělů
 s bílým peřím,
 jež tě zabijí,
 když vyskočíš nad hladinu.

Dostupná krása
 
 Dostupná krása
 hyzdí tváře země.
 Hlučná a škaredá
 cítí tlak změny.
 Vzniká a zachází
 v kořenech ryje,
 tam, kde se nachází,
 cítí že není.

Noční směna
 
 Ležíš vedle mě.
 Říkám si, zda je to dost.
 Vypadáš bezesně,
 na dotek horký
 těžký sen.
 

Vracím se do něj.
 Bylo mi šestnáct.

 Stárneme tak rychle,
 jak naše naděje.

Aplikace
 
 Nevím, zda s tebou chci zůstat.
 

Jsem si jistá,
 že je na to aplikace.
 

Jsi hodnej, ale
 nevím, jestli to má smysl.
 Určitě je na to aplikace.
 

Učíme se žít
 jako dva
 ale v jednom rtmu.
 Na to musí být aplikace.
 

Pořád chodíš moc rychle.
 Často máš hlad.
 A nejsem šťastná,
 když se dobře nevyspíš.
 

Vždyť je na to aplikace!
 

Často děláš chyby
 a neposloucháš
 co ti chci říct.
 

Nevím, zda s tebou
 umím zůstat.
 Když tě nemůžu
 za dva roky
 vyměnit.

Nejdelší nohy na světě
 
 Barvy na vodě
 slévají se do tiché ženy.
 

Hluboká pět metrů,
 modré oči,
 s nejdelšíma nohama
 na světě.
 

Nabízí se všem,
 ale jen u mě
 je doma.

80 let v hostelu
 
 Žíly praskaly jako ohňostroj marnosti
 stahovacích punčoch.
 Jako realita silonek na více použití.
 Seděla jsem v klidu,
 kafe bylo studené,
 banány okoralé
 a obsluha ochotná pomoci.
 

Chodidla se chytala k zemi.
 Žíly prorůstaly spárami
 do odpadových trubek.
 Trvalo to 80 let.
 Pak byl můj stůl
 se skvrnami od kofeinu
 

zase volný.

Přístav
 
 Sedíme na kraji světa
 a dál nás nepustí.
 Těží tam prvky.
 Tvoří z nich svět i potravu,
 kterou si
 zítra koupíme
 v Tescu.
 Voda teče za obrovské kovové ploty.
 Ptácí sedí na
 vysokých komínech
 a my nic nevidíme,
 protože slunce se
 opírá
 o mořskou hladinu
 jako pijan o pianino.
 Výčep už zavírá.
 Vlna zaprášených
 rukou se vyhrnula
 ven a míří za vrata na okraj světa.
 Možná bychom také chtěli vidět
 ten zázrak stvoření,
 ale bez povolení a helmy nikoho do ráje nepustí.
 Nad komíny se spolu mazlí bílé obláčky na modrém plátně
 zatímco Bůh bez ochranných pomůcek ztrácí barvu.
 Chceme mu pomoci
 vzít věci do vlastních rukou
 a dostat se do přístavu,
 ale dál nás nepustí.

Špinavé prádlo
 
 Antikvariáty jsou plné zbytečných knih
 s obrázky světa.
 Povodí Gangy
 pere svoje špinavé prádlo
 vedle deseti
 nejkrásnějších pohledů
 na Prahu.
 Těžké stránky barevného tisku
 lepí se k sobě žalem.
 Blednou v zapomnění,
 až jednou člověk v paměti
 vyloví vzpomínky na Hradčany
 v koši špinavého prádla.

Nádoba
 
 Hudba je jako nádoba.
 Objímá tvoje tělo rukama hrnčíře,
 hladí hlínu kolem prázdnoty.
 A to místo rezonuje.
 Odráží hluboce okolní výkřiky.
 Tisíckrát.
 Tisíckrát.
 Buď tiše.
 Slyším v uších písek, vodu s račí skořápkou na vlnách.
 Když je měkká, vleče ji světem netknutou jako sud teplého piva.
 Čekal, hýčkal a šetřil si ji, až bude připravený.
 Ale ve stáří když už je příliš malá a křehká,
 poustevník ji opustí.

Další
 
 Petrolejové lampy
 skáčou přes silnici,
 v podlaze lino
 a okno v něm.
 Kolena bdí,
 jdou za světlem,
 a ještě víc vidí
 v domě tma.
 Chodíme lesem,
 větve tašky nesou
 s nákupem.
 Před námi záře,
 boty z kůže,
 vzadu tma.
 Oheň to se zemí
 všechno sjednotí,
 pohasnou naděje,
 zítřek se rozzáří.

Louka
 
 Vidím tě v dáli
 jako dluh,
 jako cestu zpátky,
 jakou louku lesknoucí se
 jako kožich zvířete,
 které již vyhynulo.

Krajina
 
 Ztemnělými okny
 krajina teče dovnitř,
 zasévá vejce.

 Dluh.
 Je to jedno.
 Popel.
 Je to jedno.
 Co uděláš.
 Je to jedno.
 Zavři okna
 a jdi spát.

 Krajina poteče dovnitř
 je to sen.

Informační války
 
 Pan Nikdo holí břitvou ostře
 tesanou tvář generála.

 Pan Nikdo stojí na poli se zbraní v ruce.
 Paní Nikdo jej naproti vraždí
 slovy na rozloučenou.
 

Vzala si cizí jméno.

 Svobodný národ nikoho
 fotí se s prstem v nose
 sochy generála uprostřed
 informační dálnice.
 

Všichni milují jeho tvář.
 Nikdo neznal jeho jméno.

625
 
 Z čeho mají lidé strach,
 že se jejich těla promění.
 

A k zemi přitaženi
 slzami opaří se
 jejich ledové ruce.
 

Neodcházejte,
 jsme teprve v půlce.
 

Konečně je tu
 trochu klid.
 

Lidé se nebudou zlobit,
 když předběhne je padesátník
 za cukrovou vatou
 s vlasy, co již ustupují z fronty,
 a na znamení porážky
 vyhasíná jeho oheň,
 když přemýšlí,
 jak tu festivalovou směs dostane
 z tvídového saka
 s hnědými a černými čtverci.
 

Ne, konečně je tu trochu klid.
 Můžeme si sednout a povídat.
 

Teď je ten čas naučit se
 užitečně španělsky.
 Zpěv už nebudeme potřebovat.
 

Chceš jít do důchodu s puncem stříbra 625
 jako Richard Geere,
 i když si spíš připadáš
 jako rez,
 která odpadne,
 když autobus dorazí
 na zastávku.
 

Noví lidé nastoupí.
 Pustíš je sednout.
 V nejlepším je třeba skončit.

Koncert
 
 Karetní eso
 Jack Daniels Simpson
 vytáhl doutník,
 škrtl sirkou
 o kopyto václavský
 ryšavý kobyly,
 co skáče Texas,
 jak lupeny šuštěj,
 a stejně se nažere prachu
 nový generace,
 která dráždí
 bosou nohou
 hada magistrály.
 

Kníže Václav se tehdy vzdal a vzdá se i nyní
 cínové koruny
 za vstupenky na letošní závody ve zbrojení.
 Trička XXL z pultu zmizela jako první.
 

Vítek pustil Ludmilu
 z náručí.
 

Jakmile viděla Ludmila davy,
 utekla za hranice Marie Terezie.
 

Tak jsem se vrátil z hradu a
 mám
 v ruce zvoneček.
 

Až na něj zacinkám,
 tak začnou Vánoce.
 

A tak se i stalo.
 Účastníci kurzu
 malování vlajky na lajky
 nableli bohatou vejslužku
 přímo do zpovědnice.cz –
 Dobré to bylo.
 

„A dobrého musí být pomálu.“
 Pobrukoval si eso Jack,
 že za rytmu hudby hospodští šamani
 vyklepali z hlavy tucet sena
 a koně nebudou hladovět.

 Přežijou jistě i Silvestr,
 když nezapomenou urbit et Orbit vložit do uší
 čekajíce na bezbarvou, transparentní
 skoro průhlednou lásku.

Majáky
 
 Kdo postavil majáky?
 

Hlídají.
 Chrání.
 Střeží.

 Okouzlující v jarním slunci,
 když vyhlížím z pevniny
 nové ticho s šálkem horké kávy.
 

Dívám se na stovky racků,
 kteří kolem nich krouží
 znovu a znovu
 zamilovaně.
 

Počítám upřené ohledy
 na jejich noční světla.
 Ach jak na ně lidé zírají,
 když jsou opilí.
 

Kdo postavil majáky
 tak vyzývavé,
 když se k nim
 nesmíme přiblížit.

Řetěz
 
 Je to správné
 poutat otroky na řetěz,
 kde visí jako psi.
 Jen kousnout.
 Jen kousnout
 italské turisty,
 kteří si je chtěli
 pohladit.

Pod jevištěm
 
 Pod jevištěm bývá tma.
 Hluboká a mocná
 jako čajová sedlina.
 Diváci kolem ní sedí
 jako kroužek na parapetu
 od hrnečku vystydlého kafe.

Země
 
 Země vzpomíná
 na chrabré vojáky.
 Země vzpomíná
 na vaší smrt.
 Žena na výročí
 nikdy nezapomene
 a přinese květinu.

Pohled
 
 Kopce vlastní
 kostely.
 Tvoří je k obrazu svému.
 Zvoní na poplach
 a nabízí výhled
 na Boha
 na dosah ruky.
 Teď tu byl.

Led
 
 Led na korze
 padal na zem.
 Kostky padaly
 do mokrých vlasů
 děvčat z Jižních Čech.
 Smůlu smyly.
 Rez padala
 na železnice.

Svět
 
 Když jsem byla malá,
 nafoukli jsme míč,
 na kterém byl celý svět.

 Hráli jsme si dlouho.
 Zapomněli na něj,
 když spadl k sousedům,
 kteří nebyli doma.

 Oni tak stále neví,
 že náš svět existuje.

Burák
 
 Stála nad dřezem a loupala burské oříšky.
 Vytahovala je z ochranné atmosféry,
 pak násilně rozevírala jejich ohavný proutěný obal,
 aby se dostala k nesolenému jádru
 a plody mezitím do sebe hltavě vdechují vlhkost mokrých prstů.
 Na dubovou kuchyňskou desku dopadají nové bílé vlasy jako slupky suchých plodů.
 Chladné dlaždičky archivují mrtvé kožní buňky,
 jak přejíždí nehtem pravého palce na napjatém lýtku
 s otázkou, zda je její život jako burský oříšek.
 Původně si přišla jenom pro jeden.
 Ale čekala od něj něco víc.

Walt Disney
 
 Nikdy se nesmíš probudit mezi třetí a čtvrtou ranní.
 Ticho by se dalo krájet,
 protože se promění v suverénní bytost s průhledným pláštěm.
 Ty ať půjdeš kamkoliv,
 ten plášť se tě dotýká
 a vrací vše na správné místo.
 Pěkné ručníky z podlahy ložnice zpět do koupelny,
 kde je znova namočí.
 Kradené tužky do práce.
 Odpadky do země.
 Ale co s tebou.
 Časy, kdy jsi žil namočený,
 to je dávno pryč.

 A spíš práce krade lidem jejich tiché byty.
 Které vypadají prostě a nepříznivě vedle
 blikajících houpaček, kolotočů,
 semaforů.
 Na světla si musíme dávat pozor.
 Když jednou zcela zhasnou, ztratíš klíče od svého
 beztak už příliš prázdného bytu.
 A tak tě ticho nesmí vrátit ani pod zem,
 dokud mu to nedovolíš.
 Ležíme na posteli a na oční bělmo se lepí plášť ticha.
 Proč zrovna tady. Kdo je ta funící příšera, nad kterou se vznáší obláčky páry
 z továrny na sny.
 Začneš hledat, kdy ses naposledy cítil doma.
 Rodiče, proč jsi je opustil?
 Proč tam jezdíš jen jednou za půl roku a hned si pustíš televizi.
 Tvá životní láska, funící příšera po tvém boku krčí čelo,
 právě si objednala zbrusu nový film od Walta Disneyho.
 Tvá práce, kde se kradete navzájem.
 Rychle, řekni mi nějaký příběh,
 reportáž, román, drb, epitaf.
 Ale to v tvém bytě nejde.
 Tady jsi jen ty.
 Nikdy se nesmíš probudit.

Zdraví
 
 Hlídáme životy,
 které umírají.

 Zbaveni mastnoty
 bez chuti
 bez kůžičky.
 Drahé a zdravé
 je žít.

Mince
 
 Nevrývej mince
 do svého palce.
 Pod nehtem to
 bolí,
 pálí a ty jsi
 rád.
 Zdravá tkáň
 se obnoví jako den,
 mindrák se
 vrací.

Večerní zprávy
 
 Proč jsem ti nic nenapsala,
 i když jsem na tebe myslela, plakala.
 

Sukni roztrhala, nosí ji Karel od vedle,
 co sbírá suvenýry
 z kontejnerů.
 

Nic o sobě nevíme.
 Špínu umýváme z rukou,
 kterýma se držíme.
 

Tělo chřadne a ramena mě bolí.
 Do práce chodím, počítám, kolik mě to stojí.
 

Asi stárneme,
 ale dnes už to ženy nikam nežene.
 Máma říká, že nikomu to neprospívá,
 že na světě už nikdo nedospívá.
 

Jen těla stárnou.
 Daleko od nás
 v cizím domě
 v jiné době.
 

A ta nová těla krásná na pohled, vzácná na dotek.
 Zdravá jak bílý jogurt, ty drahý obléká zármutek.
 

Ať jsi kdekoliv.
 

Sleduješ krásné obrázky, to vím.
 Jak hýbají se lidé, jak hýbou slovy.
 Snad máš radost, že zapomenout nedovedu.
 Cítíš rozpaky, lepší bylo předstírat.
 Že jediné, co náš svět změní,
 bude pomalé zapomnění.
 

Nepomáhá žít bez lásky,
 že to píšu hezky.
 

Že ti žádná není drahá
 nepomáhá.
 

Vtěleni do drahých vět,
 přežijeme tisíc let.
 

Tak se nestresuj.

Zelené pahorky
 
 Zelené pahorky
 bývaly svobodné.
 

Mohl jsem je milovat,
 jako osel jsem je líbal.
 

A kdybych v sobě
 dokázal uchovat
 jejich svěžest,
 sbohem dal bych
 práci,
 pomníkům strachu
 ze smrti
 a zmizení.

Nová liška
 
 Liška opustila noru.
 Ukusovala trávu.
 Zabíjela čas.
 Pila kávu s dvěma cukry.
 Sypala slepicím.
 Opakovala si, co jí řekli na sopečném ostrově.
 Chceš-li být oblíbená
 nežer.
 To byla túra s přáteli.
 Taky zjistila, že maso způsobuje deprese.
 A spoustu zbytečných potřeb.
 Od té doby má jenom chuť žít.
 Přestala být liškou.

Hlava
 
 Pod polštářem leží
 představa.
 Pod zpěvníkem ruka děravá.
 Zasažena strunou hlava
 bolí dál.
 A ty ses smál,
 když já něchtěla.
 V mysli mizí tvoje
 postava.
 Proč tady nejsi, to se nedělá.
 Proč jsi nikdy nebyl.
 Hlava bolí dál.
 Na konci se často prosívá,
 aby ta sláva zmizela.
 A ty ses smál,
 že žiju s kým
 jsem si vysnila.

Guláš
 
 Oltář s fotkami
 nedělních obědů
 visel na dveřích
 kuchyně malé hospůdky,
 když noví návštěvníci
 soustředěně trhali
 tělo páně
 do guláše.

Žabky
 
 Vítr
 odváží vzpomínky
 kufry oblázků z pláže
 do továrny.
 Kde z nich vyrábí
 peníze a šperky,
 které nelétají.