Vysněná práce a korejské zelí

Aktualizováno: led 28

V roce 2014 jsem pracovala pro korejskou cestovní společnost jako administrativní pomocnice. Byla to vynikající zkušenost. Na dobu určitou se mými společníky stali řidiči autobusů, hoteloví recepční v celé Evropě a právníci, které na mě chtěla určitá dopravní společnost poslat, pokud nezaplatím dostatečný obnos předem.



Chutné firemní benefity

Od malička jsem si malovala, že až vyrostu, tak budu každý den vstávat, až se mi bude chtít. Každé ráno, kdy jsem běhala po domě s namazaným chlebem v čelistech a hledala alespoň jednu funkční propisku, abych si orosena studentským potem podepsala vlastní omluvenku na první hodinu. Zatímco marmeláda z chlebu kapala na papír, mazala jsem jako důvod nepřítomnosti střevní potíže.

Od malička jsem si malovala, že najdu práci, kde mi budou chtít zaplatit za to, že se ráno vyspím. A jak říká Coelhův Alchymista, člověk musí občas procestovat celý svět, aby našel poklad ležící u něj na zahradě. A tak se ve vzdálonosti 200 metrů, zkrátka přes jednu frekventovanou silnici od mé studentské koleje, objevila cestovní kancelář a v ní pět Korejek, které svoji pracovní dobu zahajovaly pravidelně v jedenáct hodin ráno. Takže pokud člověk přežil malé ranní silniční kardio, tak ho ten den už čekaly pouze nadějné vyhlídky a sociální jistoty.

A to není všechno. První den práce, právě když probíhalo seznamování ze slušnosti, jsem najednou ucítila něco, co se vám může stát pouze s běžně telepaticky mezi sebou komunikující skupinou asiatů. Jako student japonských studií jsem tento jev již dávno znala, ve vědeckých kruzích se mu říká: plnotučné ticho. Je to moment, kdy i když se nic neděje, vy VÍTE, že vámi právě prochází něco víc, než pár milionů fotonů. Všichni to známe, tak to vypadá, když vás chce skupina lidí vyloučit jako zkažený hrnec kari. Začnou se po sobě dívat a střídat výraz na tváři tak rychle jako světla na venkovské disco show v pátek a sobotu večer.

Ale tak to tady vůbec nefunguje. Plnotučné ticho je mnohem více konzistentní a všudypřítomné, lidé se po sobě nedívají, atmosféra je zkrátka přírodně nasycena jejich informačním tokem myšlenek. Začátečníci tento tlak často nevydrží a zeptají se o co jde, čímž soustředěné lidské subjekty vyplaší a je po spolupráci. A tak jsem čekala nevšímajíc si situace, která kynula kolem.

Čas se zastavil. Půl hodiny? 35 minut? Co na tom záleží. Co si tady upečou ovlivní celý můj život. Upřímně vyhazov byla nejlepší varianta. Uvědomovala jsem si, že se nacházím v bytě 3+1, který někdo možná nelegálně používá jako kancl. Když nectí legislativu České republiky, proč by měly ctít páté přikázání nezabiješ?

Šéfová si mě začal měřit pohledem. Oční kontakt? To přece nikdy nedělají. Nikdy! Píšou, smskujou, smějí se, dívají se z okna a představují si, jak asi jí bibimbab Audrey Hepburn. Dokonalé, roztomilé, ďábelské mrchy.

Nelíbím se jim. Budou mě vydírat. Ta za mými zády, co má tlustá stehna, začala nervózně cvakat propiskou. Co jsem jen mohla provést? Mám na sobě špatné politické barvy? Chtějí mě oholit a získat blond vlasy pro svoje čivavy? Štíhlá po mém boku do rytmu propisky klapala kancelářským sedmicentimetrovým podpatkem. Nezalila jsem květiny a teď mě zbijou. To je hloupost. Jsem tu první den. Měla jsem tu být už včera! Určitě je se mnou owari.




„Máš ráda pálivé jídlo?“ zeptala se konečně perfektní angličtinou moje nová šéfová. „Jasně že mám,“ odpověděla jsem a ze stropu začaly padat konfety. Takže celu dobu šlo jen o jídlo, nechtěly se mě zeptat, kde se v Praze shání pytle na mrtvoly. Bylo to vítězství pro každého přítomného. Korejské spolupracovnice si mohly užívat své oblíbené domácí kuchyně a já jsem měla každý den navařeno jako od maminky. Pokud by ovšem moje maminka byla závislá na nakládaném zelí s chilli.

S prvním podzimním dnem se moje k pálivému jídlu netolerantní kamarádka, kterou jsem v agentuře přes léto zastupovala, vrátila a s ní pikantní večírek skončil. Korejské spolupracovnice se vrátily k vaření mléčných tofu polévek a já ke svým školním povinnostem. Horké léto 2014 a jedna z mých nejerotičtějších pracovních zkušeností se mnou ale žijí dál.

3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše