Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Sláva (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné


I.

„Možná, že Slované prostě tíhnou k tomu bejt slavný.“ „Proč?“ „Protože věříme na Slávu.“



Nevěděla jsem co odpovědět. Raději jsem schovala mobil do zadní kapsy u šortek s kytičkama tak, jak nás to učili nedělat. Zpoza pyramidy plechovek s rajskou polévkou vyrazil závodní rodinný vůz s dítětem na přední sedačce. Rozjetý nákupní košík neztrácel na rychlosti ani když mi přejížděl nohu. Čerstvá druhorodička s dalším potomkem pod rukou stíhala ujíždějící kočár s omluvným „Kdo jinému jámu kopá,“ mým směrem.

Zůstala jsem chvíli stát jako opařená a načepýřená zároveň a slibovala vendetu bůžkům lásky za to, že se více nesnaží lidstvo infikovat vidinou romantiky a zarazit tak tohle nesmyslné vražedné plození dětí. Dneska obchodní brutalita, příště mě bude ohrožovat na ulici s banánem v ruce.

Bezmyšlenkovitě otírám zbytky rajčatové polévky do bílé košile. Až ze smrtelně vyděšeného pohledu kolem projíždějícího dědečka jsem nucena se zamyslet o kvalitě takového nápadu. Zuřivě na dědu zamávám rozbitou plechovkou, aby s jistotou pochopil, že se ho nechystám zabít.

Zatímco důchodce pomalu couvá z uličky, přesunuji se do sekce zeleniny. Kdykoliv nakupuji rajský, nebo papriky, vzpomenu si na tátu. Nikdy jsem si nepřipadala, jako princezna, ale táta je a vždycky byl náš zahradník. A taky že si zpíval rád. Jen u toho zněl jako rozbitý tranzistor, kterému přeskakují stanice, co pět vteřin. Nemyslím si, že byl měl tak špatnou paměť, ale „Před nikým se neponižuj, před nikým se nepovyšuj, “ byla jediná hláška z filmů, seriálů, hudby a jiných médií, kterou nedokázal zmotat, a tak se jí řídil.

Baví mě věřit tomu, že v sobě prostě jen má nějakou zvláštní sílu, která ho činí imunní oproti prázdným frázím, a tak říká pouze věci od srdce, ty co opravdu cítí vážně. Jako když prožíváte hudbu. Buď vám probodne srdce a nebo vás obteče jako bludný balvan v řece.

Fronta u kasy postupuje spořádaně jako hrášek do lusku. „Kdo jinému jámu kopá,“ usměji se na prodavačku a podám jí kartu. „Komu se nelení, tomu se zelení,“ řekne a ukáže na čtečku. Ozve se známé pípnutí. Pin není třeba zadávat. Rozhodnu se ještě pokračovat v pouličním tlachání: „Za pět minut dvanáct,“ říkám soucitně.

„Bez práce nejsou koláče,“ prodavačka odevzdaně rozhodí rukama. „Oslíčku otřes se,“ usměju se na rozloučenou. Cestou domů mě nakoupené mrkve v pytli škrábou na zádech. „Nakoupila jsi?“ Zeptala se mě nezúčastněným hlasem spolubydlící. Obě jsme byly svěže vypadající vysokoškolačky plné ideálů a problémů zaplatit nájem za vlastní byt. „Nezdravě, “ položila jsem jí tašku k nohám. „Aspoň něco.“ Posmála se. „Ty krvácíš?“ Zeptala s pohledem upřeným na moje záda a drbala se přitom na chlupatém předloktí. Aktivně posilovala již třetím rokem a tak jsem měla jistotu, že kladný vztah k zelenině bude vždycky naše společné téma. „Ale ne, kontaminovala mě mrkev.“ „Nezapomeň zamykat, Kája si stěžovala.“ „Jasně.“ „Jedeš na víkend pryč?“ „Jo, budeš to tu mít celý pro sebe.“ „Hm.“

II.

V autobuse cestou za rodiči na víkend si znovu uvědomím, že přesto že spousta filosofů definuje vesmír jako prostor mezi ušima, prakticky svět bohužel nekončí ani sluchátky. Z autoradiového přijímače pociťuji nepříjemnou tlakovou vlnu večerních zpráv a předpovědi počasí. „Ráno moudřejší večera, “ loučí se moderátorka, která se čerstvě vrátila z mateřské dovolené, a tak ji posunuly na noční šichtu, že je zvyklá. „Dítě se mi vrátilo z Prahy!“ Maminka je citlivá tradice, pořád ty samý fóry. Sultán a Tyrl mi radostně skočily do náruče a kdyby to nebyly padesátikilové psí slečny, bylo by to v pořádku. Jejich pravá jména budiž zůstanou v utajení pro nedostatek zájmu publika. „Tak ty jsi taky našla cestu domů?“ Ozval se otec. „No, popravdě, pořád se nikde necítím doma, občas je mi smutno a občas si říkám, že už to jiný nebude, když je život o neustálým pohybu a já si představuju místo, kde se pro mě zastaví čas.“ „Musím zalít skleník.“ „Jo, jasně.“ „Už jsi viděla naše nový vrata?“ Křičí na mě zase maminka z kuchyně. „Ano, zase máme kliku.“ Otírám si podrážky o předložku ve tvaru jendé kočičí hlavy a otevírám poškrábané dveře. „Co bude k večeři?“ Už nedokážu zapírat, že mám hlad. „Nezkažený venkov.“ „Tak já ti pomůžu.“ „Nejdřív si jdi umejt ruce.“

III.

Po víkendu jsem se vracela domů do Prahy smutnější, než jsem si byla ochotná přiznat. Právě odbyla půlnoc na starém tranzistoráku, který zveme srdcem. Ale co je po jméně, když obojí lze spravit šroubovákem a přece si v dnešní době raději každý koupí rovnou nový. Na mobilu se zaleskla zpráva s fotografií obří růžové podprsenky s otázkou: „Co myslíš?“ „Nevypadá špatně, ne?“ Odepisuji chladně na nákupní horečku nedělní noci. Připadala jsem si, že mě konzumní kamarádka okradla o možnost cítit se osaměle, a to se pak těžko dělá hluboký umění. Zkrátka čím víc lidí tlachá na pobřeží, tím mělčí je moře.

IV.

„Já něco napíšu a miluju to.“ Zpráva mi zablikala na mobilu během jednání. „Jako vlastní dítě, když ještě nemluví…“ Takže mám přirozeně čas na odpovědi. „Jenže každej jsme ňákej,“ „Poezie podle Wericha.“ „Přečteš si to ty. Povídka má dvě verze. Přečte si to dalších 10 nadšenců. Povídka má 12 verzí. Začne se to prodávat.“ „A to vadí?“ „No, musel bych se smířit s tím, že některý z těch verzí bych se bál potkat na ulici.“ … „Uvidíme se večer.“

V.

„Není ti smutno?“ Seděli jsme na pivu, který jsme si vzali do kelímků, protože nám nabídka zbavit se lidí za dvě koruny navíc přišla docela fér. „Nevím.“ „Jako bych poslední dobou chodil v rukavicích. Nedokážu se srdcem dotknout země.“ „Svět s tebou jedná opravdu něžně.“ „Možná jsem se o to neprosil.“ „A o co ses prosil?“ „Když ti to řeknu, už se nebudu moct prosit.“ „Jako když mě mrzí, že jsem nikdy neviděla Pink Floydy naživo, ale nemůžu to říct, protože by se mohli vrátit.“ „Tak nějak.“ „Je mi smutno, že netvořím. Jsem jako pes, co neběhá.“ „Proč?“ „Kdyby běhal, lidi by to mohli vidět a dát mu jméno.“ „Pořád máš strach, že budeš slavnej?“ „Já prostě nechci jiný jméno, chápeš?“ „Nebuď smutnej.“ „Ale vždyť víš, jak je to s lidma.“ „Jo, čím víc lidí o něčem mluví, tím je to povrchnější.“ „Jedinej, komu funguje podmětná kolektivní komunikace jsou včely.“ „Postřiky jsou svinstvo.“ „Nechci chcípnout s pachem člověka.“ „Dneska jsem zjistila, že se z bytu dostanu na střechu.“ „Cos tam našla.“ „Zátarasy proti holubům.“

VI.

Známý zpěvák a herec se ukokainoval mezi děvkama v hotelovém pokoji. S Hemingwayem jsme se shodli na tom, že jeho srdce se dostalo na mělčinu. Čím více lidí, tím menší hloubka citu. Vzpomněla jsem si na velryby. „Nějak bylo nějak bude,“ ukončuje s úsměvem večerní zprávy moderátorka. „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe,“ přeje moderátor pěkný zbytek večera občanům České republiky. Vypínám televizi i zrak. Pivo moudřejší večera.

VII.

„Abych se přiznal, netvořím, protože mám strach.“ Večerní zprávy tedy pokračují. Občas si říkám, že i tyto by občas potřebovaly moderátora. „Strach?“ „Nic necítím.“ „Jo, to je strach.“ „Trochu paradoxní, ale ponechme to stranou.“ Odpověděl. Počkala jsem. Další zpráva přišla až o čtyři dny později. Je to výsada přátelství, tyhle dramatické pauzy. Není výjimkou, že trvají i několik let. „Je to jako, chápeš, když chceš bejt kreativní, tak jen vezmeš, co máš a plácneš na to něco novýho, jako kečup na špagety.“ „To nesnáším.“ „Seš fouňa.“ „Pokračuj.“

Po třech dnech ticha jsem to nevydržela: „Já ti rozumím. Když chceš udělat něco novýho, nemáš žádnej obruvník mezi silnicí a jezerem a lidi třeba vůbec nebudou vědět, co s tím mají dělat a ty nikdy nevíš, jestli je to hrozně vyjetý, nebo hrozně hluboký a plný krmení pro kachny.“ „Kachny?“

„To neřeš, podle mě, jediný řešení je psát opravdu ze sebe, protože pak máš jistotu, že je to aspoň pravý. Ale zase, kde je ta hranice, kdy ses jen uvolnil z okov rutiny a kdy ses už zbytečně zbláznil?“ Věděla jsem, že mi neodpoví, a proto jsem vzala hadr, zvedla svůj nahý zadek, štětce a znovu pustila Petra Muka, po kterém následoval Olafur Arnalds. Většinová náplň internetu totiž dokazuje, že je přirozené být nahý, když pracujete na plátně. Pak jsem přece jen nevydržela a napsala příteli poslední otázku: „Myslíš, že velryby se vrátily do moře, aby zůstaly v bezpečí před davovým šílenstvím?“

VIII.

Ráda ráno vstávám až když spolubydlící odejdou. Pro mě je to stejné, jako kdyby odešel celý svět. A kdo umí lépe ocenit hudbu, než prázdný byt. Nils Frahm a LP. Romeo a Julie, které navždy spojil youtube. Po osmé pomalu vstanu, protáhnu se a jdu si udělat kávu. Přečtu si ranní zprávy a pár stránek ze Starce a moře, protože známý trvá na tom, že v originále toho génia konečně pochopím. Pro mě byl Hemingway zatím jen sebestředný narcis, který nejvíce trpěl tím, že do války přišel příliš pozdě na to, aby měl čím trpět. Uprostřed soundtracku z filmů Woodyho Allana se ozve mobil.

„Potřebovali bychom zkušební texty na tyčový mixér. Mohla byste nám je jako zkušený copywriter napsat skoro zadarmo? A jestli Vám mohu trochu pomoci, netrváme na využití Pohlreicha.“ „Ranní ptáče dál doskáče.“ Odpovídám na poptávku a pouštím se do práce.

Dala bych si koktejl, dala bych si jich nejmíň tisíc. Dala bych si i to mizerný pyré a dala bych si i to opálení, co má ta buchta na produktové fotografii. Ale jediný, co mám, je abstraktní tyčový mixér, který mi vydělá možná na pár džusů s multivitaminem.

Dále je dnes třeba opěvoval elektrokola, protože budoucnost kráčí kupředu, i kdyby tam měla nacouvat – což je aktivita, kterou bych vám s elektrokolem nedoporučovala. Ale když potřebujete návnadu do sociální sítě, je lépe o něčem pomlčet. Zkrátka další pracovní den plný schůzek, a zírání z okna. Následuje fakturování, při kterém si připadám jako na burze bezcenných papírů. Ale lidi to chtěj. Je to vo reklamě. A ta nejlepší káva je zadarmo. To říká ta nová drahá reklama. Občas přemýšlím, že si vezmu tester modré nitě z oblohy a upletu si z ní létající koberec.

IX.

Strach jako ožralej pitomec střílí prázdný plechovky od piva po holubech za to, že mu sebrali křídla a migrénu.

A tak jsem hned příští půlnoc zjistila, proč jsem se ještě neukokainovala k smrti s děvkama v hotelovém pokoji.

X.

„Pink Floydi jsou legenda, nesmrdí jako lidi.“ „Srandovní, sami si vzali jméno od jiný legendy, myslíš, že je to ochránilo?“ „Jako talisman slávy.“ „Sláva je taky jenom bohyně, trpí na cetky.“ „Měl bys o tom psát.“ „Jenže když budu slavnej, nikdo už to nebude číst.“ „Ale začnou to kupovat.“


1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše