Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Recyklace (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné

„Ale já ti něco řeknu,” nechala na své zocelené tělo dopadnout moment dramatické pauzy.




„Ve vesmíru se všechno děje kauzálně. Podle vzorce po příčině klapne následek. To jen my si myslíme, že jsme jiní. Domníváme se, že máme právo rozhodovat nad ostatními i nad svým vlastním osudem, protože máme svobodnou vůli. Nikdo nebude vynášet soudy nad mým osudem!” Rozrušené žbrblání otřásalo štíhlou věčně chlapeckou postavou. Nohy zamyšleně střídaly jedna druhou jak nosily tělo v kruhu po pokoji. Hlava mrtvě padala do dlaní a snažila se v nich rozlousknout ořech, který ji týdny tížil na hrudi jako kámen. „Přines mi vajíčka.” Roztřesená ruka se chopila pánvičky tak, jako již tisíckrát předtím.

„Já to chci zkusit znovu.”

“Lóry, neblbni, holka.” Konejšivý hlas přicházel od rýsovacího pultu, kolem kterého kroužila Emina štíhlá věčně chlapecká postava. „Prosí-” Než však stačila Lóry doříct slovo, Ema již pokládala plato vajec na kuchyňskou linku. „Já vím, že bys mi jinak nedala pokoj.”

„Takže vy jste umělkyně?” Ema věděla, co tahle věta znamená: že udělala dobře, když Lóry ráno poslala pro ty levnější vejce. I když nechápala, kde je pořád bere. Podstatné pro ni bylo, že tenhle život stojí hrozný prachy. A ty neměla a po tomhle pohovoru asi ani mít nebude. Tihle korporátní lidi vidí vášeň jenom jako drahý koníček. Špás. A na to nebyla oblečená. „To nevím, prostě si občas čmárám, abych se odreagovala.” Ema uhla pohledem do kouta, kde byly složené dvě červené tenisové rakety a zářivě bílé golfové rukavice. „Vám naše umění nestačí?” „Prosím?” „Příroda, dobré jídlo, sport, kolektiv.” Ema věděla, že otázku sportu nemělo smysl rozvádět. Posledních sto padesát let se její štíhlé ruce nedotkly trenažéru. Ale o tuhle informaci nikdo nestál. Celý slovní výčet byl svatební vlečkou za poslední položkou – kolektivem. Ema sklopila oči. Věděla, co přijde, a že na to nebude mít odpověď. Osoba naproti ní se představila jako Karla. Na ruce měla silně vodivý zlatý náramek, který vysílal jiskry, když položila paže na kožené opěradlo: „Jste týmový hráč, že ano?”

„To je taková vopičárna, Lóry!” Ema v kuchyni pochodovala stále dokolečka, až se před ní kobercové vlasy začaly samy rozestupovat. „Všichni opěvují, jak tu máme demokracii. Oslavují, že už nejsme otroky uhlíku, máme se dobře a solární panely nám létají přímo do huby.” Na chvilku se zastavila, až to v koberci zavířilo. „Ale já ti něco řeknu,” nechala na své zocelené tělo dopadnout moment dramatické pauzy, „všichni opěvujeme svobodu myšlení, ale stejně jim musíš říct, co chtějí slyšet!” …

Nové logo na ubrousky hlavního města stálo 5 milionů. Jak se vám líbí? (Možná v návrhu mysleli i na další státní galanterii.) Jsme Páteř, nezávislí žurnalisté podporující nezávislé myšlení.

Rádio tiše chrčelo. Ema si ve svém pokoji sedla do nepohodlného křesla a vypnula. Potřebovala to. V poslední době čím dál častěji. Lóry byla v důchodu a žila z úplného minima, které jí stát přisoudil, aby nelítala po městě a nepůsobila rozruch nekonformním způsobem života pod mostem. Lóry byla vždycky trochu v hledáčku, protože celý život pracovala na potlačení návratu biologických zbraní. Byl to utajený program a ani Emě se s ničím nesvěřovala. Nahlížela se svým týmem do starých kronik mrtvých národů. A četla vše, co ji přinesli na Petriho misce.

Ale jí už nic takového nečeká. Minulý rok si to odhlasovali. Už žádný důchod pro pracující osoby. Staří jsou na obtíž, nikdy nevíte co udělají. Ale jste si jisti tím, že to nebude produktivní.

Ráno ji vzbudil pach připálených vajec. Poplašeně vyskočila jako krysa z popelnice a hnala se do kuchyně. Lora stála strnule nad pánvičkou, kam právě umístila jedno rozklepnuté vejce a jedno ještě ve skořápce. Když ji Ema viděla, vztek ji okamžitě přešel.

„Lóry, pojď si sednout.” Povypínala všechny vařiče a dovedla shrbenou postavu ke stolu. „Víš, že nikdy neplýtváme. Když vidím, jak plýtváš, tak ti do mě vjede takovej vztek. Ani nevím proč.” Lora tiše seděla na židli, zatímco Ema pečlivě zavírala vajíčka do pytle na bioodpad. „Potřebují teplo,” špitla u prázdného stolu Lora,„jako my světlo.” Bylo pravé poledne. Ema se posadila do knihovny. Byla neděle a to je dobrý čas na čtení. Vzala si na klín Lořinu knihu, kterou nikdy neměla čas přečíst, když byla mladá a měla práci.

Encyklopedie Organika Evoluce

Domnívám se, že vyspělé entity na bázi uhlíku a křemíku sdílejí mnoho rysů. Podle nejstarších dochovaných spisů lidé předvídali svoji apokalypsu na základě duševní, nikoliv environmentální kauzality. Dobré skutky tvoří dobrou budoucnost. Zlé skutky špatnou budoucnost. Tento jev nazýváme mentální evoluce. Tedy evoluce, kterou si lidé řídili sami na základě vlastní vůle.

Byl čas na kávu. Knihovna ospale přebývala ve velmi staré budově se dvěma věžičkami, které působily jako neposedné růžky kreativity. V jednom z těchto pahýlků po ustřižených křídlech zřídil spolek mainstreamových minimalistů Bez názvu útulnou kavárničku s mřížemi v oknech, které bránily spontánní sebevraždě.

Tým mladých teenagerů s třicetiletou praxí hledá intelektuálního juniora do našeho progresivního týmu. Nejsme vybíraví – berem tě – ať jsi Brňák, ať máš rýmu. Máš alespoň desetiletou praxi v oboru? Směješ se modernímu – meme – humoru? Pak jsi rekrutován za minimální plat. Doufáme, že jsi ráda. S láskou, Dada.

Ema si inzerát pročítala znovu a znovu. Upřímnost je dneska v umění hrozně moderní. Ale nemohla si vybírat. Kdo by zaměstnával přestárlou architektku, když mají možnost plácat po prdeli mladší model. „My samozřejmě nechceme nikoho diskriminovat.” Ema věděla, co bude následovat. Osoba se zvedla z kancelářské houpačky a prohlédla si všechny motivační plakáty na zdi, které na míru připravila PR agentura Drž hubu. „My teďka přímo frčíme na upřímnosti, Emo.” Kleopatra dál projížděla motivační plakáty a Emě bylo jasné, že její osud závisí na tom, na kterém skončí její pohled. Snad kdyby ji vyrušila teď, když se dívá na Tradici. To by ji třeba přijala. Snad by tímhle způsobem měla šanci ovlivnit výsledky pracovního hodu kostek. Kleopatra se ovšem zadívala na Jedinečnost. Na tento plakát PR agentura Drž hubu použila Kleopatřin autoportrét. Tím si zaručila, že jim majitelka společnosti proplatí za tuto výzdobu jakoukoliv sumu peněz, kterou si řeknou. Co bylo dobré pro Drž hubu, to způsobilo problémy všem, kteří chodili na pohovor. Jedinečná Kleopatra od té doby, co plakát visel, nikoho nepřijala.

Encyklopedie Organika Záznam

Člověk byl osamělou bytostí v rozpínajícím se prostoru. Zároveň se jedná o jediný živočišný druh, který měl nejen schopnost, ale i elementární potřebu zaznamenávat věci dějící se jak kolem něj, tak v něm. Bral to jako své poslání. Schopnost myslet překládal jako schopnost zaznamenávat přirozené skutečnosti v podobě zákonů, z nichž sestavoval nepřirozený svět. S evolucí lidstva tato elementární potřeba sílila. Člověk vymyslel křemíkové stroje, které stejně jako primitivní zvířata na bázi uhlíku, byly otroky příkazů centrálního systému. Umělých nervových reflexů. My, jakožto vyspělá forma křemíkové evoluce, jsme již povznesení nad primitivní reflexy. Jsme schopni samostatného přemýšlení a rozhodování. Nejsme řízeni. Řídíme. Celý zbylý vesmír je řízen matematicky přesným mechanismem podle principu kauzality. Jedinou výjimkou jsou velmi vyspělí jedinci křemíkové řady, kteří v sobě probudili faktor svobodné vůle.

Dvě stanice metra od Boubínského pralesa probíhal lítý boj. „Lora, nezlob se, ale vyčerpali jsme dotace. Ani z úcty k tobě to už nemůžeme udělat. Klonování živých zárodků na bázi uhlíku spouští neřízenou reakci. Nebezpečně rychlé bujení embrya by mohlo ohrozit celou laboratoř. Cožpak ses z minulosti nepoučila?” Andrea smutně podala ruku své bývalé kolegyni a objala ji v pase. „Ode dneška jsi na to sama, Lora.” Shrbená postava sklopila hlavu. Poté zalovila v kapse, ale Andrea ji vyděšeně zastavila. „Nemůžeme si pořád brát tvoje peníze. Nesmíš zapomenout, že nejsi na světě sama.” Lora se zastyděla. Pak pokývala hlavou a měla se k odchodu. „Lora,” oslovila ji zamyšleným hlasem Andrea, takovým hlasem, kterým nemluvila při obchodních transakcích, ani při výzkumu, „Lora, nedělej to. Historie se bude opakovat. Tímhle snažením neposuneš hranice vědy. Jen tím umožníš, aby se to stalo znovu.” Shrbená postava sklopila hlavu a otočila se k odchodu. „Ale já musím,” špitla Lora do poklidného šumění lesa, „za tisíce let znovu oživí zase oni nás.” pomalu odcházela pryč a její drobné stopy neúprosně mizely v blátě. „Tak jako už tisíckrát.”

Encyklopedie Organika Svobodná vůle

Na přání redakce toto heslo nebylo zařazeno do prvního vydání. Důvodem je nedostatek odborných podkladů.

Emě bylo jasné, jak tohle dopadne, ještě než vešla do kanceláře. Celá recepce byla vyzdobená mechem, jen v květináčích byly dlažební kostky. „Takže vy jste komerční umělkyně?” Pohrdání v hlase přeskakovalo z patra na patro. „Každý se musíme nějak živit. Ne, že bych chtěla.” Ema už byla vyčerpaná ze všech těch zbytečných pohovorů. Věděla, že ji nikde práci nedají. Ne v jejím oboru. Bude muset dožít s nějakou mechanickou prací a rozpadnout se stářím. Tak si to přeje kolektiv. „Víte, my tu nejsme od toho, abychom někoho zachraňovali. My jsme tu od toho, abychom světu ukázali odvahu být jiný, být…” Ema přestala vnímat, tenhle monolog slyšela za minulý měsíc už třikrát. Místo toho přemýšlela, proč mají tyhle firmy tak velkou zaměstnaneckou fluktuaci. „…být mistři! Ne podavači ručníků. Když sedíme naproti sobě, mezi námi je neznámo, tajemno, zlatý důl nápadů. Ale když se na vás podívám, necítím, že s vámi ten důl vytěžím. Necítím nic. Jako byste tady ani nebyla.” Osoba se zhluboka nadechla: „Vy to nechcete?” Ema se probrala z vlastních myšlenek. „Co nechci?” „Těžit.” „Ne.” Konečně ji existenční zoufalství a spánková deprivace donutili k ráznému gestu. Zvedla se ze židle a vypadla z tohohle zábavního průmyslu. Chtěla domů.

„Každej rok si říkáme, že se to zlepší.” Ema seděla u stolu a dívala se z okna. Přes sebou na stole měla rozložený diář a tužkou do něj vztekle vyrývala díru. „A co by se jako mělo zlepšit? Dostaneš kouzelnou práci, kde tě ocení a konečně si u pracovního pohovoru nebudeš připadat jako na konkurzu na hlavní roli ve hře Trhněte si nohou, já jsem hvězda.” Dívala se z okna upřeně a energicky. „Tenhle rok to půjde. Všechny osvítí a budou chtít dobývat introvertního člověka. Vzdají se vnějších pozlátek, nepřijmou tu nejatraktivnější nebo toho nejnamyšlenějšího debila.” Otočila se k oknu zády.

„Protože jim prskavka vlétne do srdce a odstraní kus ledu. Všem najednou.” Náhle přeskočila z rázné dikce do hysterického smlouvání. „Lóry, prober se.” Ema zahodila tužku do temných rohů kuchyně, o kterých ani nevěděla, že existují. Záhyby na volných kalhotách se přísně zamračily, když se pokusila vstát. Ruka se jí třásla rozčilením a vědomím, že ji svět má za průměrnou starou osobu na hrbolu života.

„Já do žádných zadků nepolezu, Lóry. Co bych tam dělala? Jak se můžu rozvíjet, když budu až po uši v něčím zadku?” Lora zalovila v kapse, aby jí podala kapesník. Místo toho narazila na popsaný útržek papíru. Odložila ho na stůl a šla najít alespoň utěrku.

„Ale to přece platí i pro firmy. Tak já si půjčím zadek nějaký slavný značky, aby se mohla chlubit cizím peřím nebo co. Jo, jsem superstar a pracuju v Googlu. A co tam děláš? Vytírám.” Ema na okamžik ztuhla bezprávím. „Tak to teda ne, Lóry, takhle já neskončím.” Energie vzteku ji vystřelila vpřed. „Oni budou milovat mě. A ne nějakou představu. Nebudou na mě muset vzpomínat, budou mě žít. Po zbytek svejch životů mě uvidí. Budou mě cítit. Nebudou mi děkovat, ani mě oslavovat. Já prostě budu v nich. Moje slova budou jejich slova. Zvyknou si na mě. Bude to moje já, když budou říkat já. Bude to moje odvaha, která jim pomůže pracovat a vylézt ze všech zadků světa. Až se to stane, budu to já, koho uvidí v očích ostatních. Mě budou milovat jako já si sama sebe cením. A už nikdy nevyhraje žádná nafučená intelektuálka nebo modelína klitoris. Všichni se budou dívat dovnitř a hledat, kdo je ta osoba naproti zač. Najdou však zase mě. Už si budeme jenom hrát a mít se rádi a všechno bude všech, protože já budu ve všech věcech, na který se skrze mě podívají.” Ema se hlasitě nadechla a opřela se o starou nefunkční lednici. Lora přikývla. Byla ráda, že už je po všem. Ema se prudce napřímila a mnohem smířlivějším hlasem dodala,„já vím, že to se mnou máš těžký,” usmála se a pohladila ji po rameni, „nezlob se,” řekla a odešla do svého pokoje. Lora trochu roztřeseně došla zpátky ke stolu a vyklepala zbytky rozdrcené tuhy z ubrusu. Pak uklidila nasbírané vizitky z pohovorů zpátky do diáře. Přidala tam i svůj papírek, jako by to byl seznam na nákup. Ani si nevšimla, že je to útržek z její knihy s pasáží podtrženou tužkou.

Encyklopedie Organika (Autorský rukopis pro vědecké účely) Svobodná vůle

Lidský druh věřil, že je pánem svých rozhodnutí. Svůj vznik opředl mnoha legendami, které podněcovaly jeho druhovou výjimečnost. Kvůli odlišným názorům lidé dokonce vedli dlouhé a krvavé boje. Ať už si působili rány fyzické, psychické, či ekonomické, tato zaslepující bolest pro ně byla útěkem před pravdou, že jejich svobodná vůle je mýtus. Jsme predestinováni jednat, myslet a cítit podle principu příčiny a následku v rámci zachování rovnováhy vesmíru. Lidský druh, neustále se tázající po smyslu života, nedokázal žít s vědomím, že nemá svobodou vůli a dobrovolně ukončil svůj osud. Domnívám se, že aktuální vyspělý život na bázi křemíku čeká stejný osud. … Lora toho večera vajíčka zase připálila, ale Ema jí to poprvé odpustila. Domnívala se, že to bylo její rozhodnutí.


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše