top of page

Proč si myslíme, že talisman v kapse nám přinese více štěstí než analýza možných rizik

Aktualizováno: 30. 1.

Pamatujete si ten pocit, když jste jako děti stáli na vysokém kopci a vaši kamarádi vás hecovali? „Jestli si ten kopec neprosadíš, tak u mě nejsi chlap,“ rezonují vám v uších tenké, vysoké hlásky. Co jste tenkrát udělali?


Pojďme se tedy na chvíli vrátit do minulosti.


Jste nervozní. Vítr fouká. Ještě jednou se podíváte dolů z kopce. Ruce se vám třesou. Pot stéká po zádech. Cesta je nerovná, plná kamenů. Zatáčky zrádné, terén se vám vysmívá.


Polknete naprázdno. Zaboříte ruce do kapes. Nahmatáte zvláštní oblý předmět. „Můj šťastný kaštan!“ Uvědomíte si. Pak se ve vás něco zlomí. Ten kaštan je znamení. Rozhodně to dokážete.


Vytrhnete z řidítek svého cyklosporťáku modré dětinské třásně a mrsknete s nimi do křoví. Ve stavu adrenalinového flow zahodíte také helmu a chrániče kolen.


Něco tam uvnitř na vás čím dál hlasitěji křičí, že to není dobrý nápad. Ale vy neposloucháte. Ne. Není cesty zpět! Víte, že již nesmíte váhat, neboť se jistojistě každou chvílí pozvracíte. Šlápnete do pedálů…


Tento článek je inspirovaný knihou o kognitivních zkreslení v prostředí úspěšných firem: Chystáte se udělat strašnou chybu. Autor Olivier Sibony představuje 9 pastí, které nepříznivě ovlivňují manažerské rozhodování – a já přidávám jejich vliv na životy obyčejných smrtelníků. Přečtěte si také další články z této série.


„Ááááááááá….“ Řvete jako pavián, abyste překřičeli vnitřní pochyby. Odevzdáváte se osudu. Nechcete stát v cestě vlastnímu statusovému vzestupu. Bažíte po respektu skupiny. Pevně stisknete řidítka svého života. Pro jistotu také sundáte nohy ze šlapek a zavřete oči.


Po půl hodině vás probudí ten samý chuligán, co vás vyprovokoval. Chvilku to trvalo, než se k vám dostali, objeli totiž kopec po sjízdnější trase, kde dělali obdivuhodné osmičky před maminami s kočárky. Všude je rachot. Všichni se smějou. Nezvládli jste to. A co hůř. Nikoho to nezajímá.


Povzdychnete si a otočíte se dotčeně na svou Štěstěnu. „Oslavuj, že ještě vůbec žiješ,“ osopí se na vás. Stejně jí nemůžete odpustit. Svěřili jste se přece plně do jejích rukou, ve vašich očích jste v ten moment měli 100% šanci na úspěch.


Bude vám trval ještě mnoho let, než si uvědomíte, že 100% šance na úspěch znamená pouze jedinou věc – že ignorujete všechna přítomná rizika.



Past Předvídání rizik


Šestá ze Sibonyho pastí popisuje naši neochotu riskovat. Kolik lidí je nešťastných jen proto, že se bojí změnit práci. Kolik společností vyhlásilo bankrot jen proto, že se ve správný čas bálo věřit nové technologii. Kolik z vás si říká věty typu, „zkusím si život v zahraničí… jednou.“ Nemáme rádi riziko. O to více ale tleskáme všem podnikatelům, dobrodruhům, inovátorům a dalším – šílencům.


A když už mluvíme o bláznech, naše neochota riskovat má i další stinnou stránku. Jednou za čas nám totiž dojde trpělivost a nějaký ten krok kupředu uděláme. Ale protože se stále bojíme rizika, tak je začneme nezdravě ignorovat.


Uděláme to samé, jako když jsme byli malí a stáli na kopci. Zavřeme před všemi riziky oči, čímž si zajistíme pocit 100% šance na úspěch.


Správně bychom se měli svému strachu postavit. Nejprve celou akci promyslet. Vyčíslit všechna rizika a připravit se na ně (nasadit helmu, jet pomalu, vyhnout se kamenům…) A pokud zjistíme, že je riziko příliš vysoké – měli bychom se na vše vykašlat.


Pokud čtete noviny, tak víte, že velké korporáty se chovají stejně, jako malé děti. Lebedí si ve své nečinnosti, dokud jednoho dne nepustí řidítka a zničehonic nekoupí LinkedIn za nesmyslných 26 miliard dolarů – což je o 49 % více, než byla jeho aktuální tržní cena na burze. (Nechceme ukazovat prstem, Bille, ale ano, mluvíme o tvém Microsoftu.)


Kognitivní zkreslení spojené s Pastí předvídání rizik


Kognitivní zkreslení jsou systematické, a tedy předvídatelné odchylky od racionálního myšlení, rozhodování, vzpomínání a jiné mentální práce. Zkrátka a dobře – my si myslíme, že uvažujeme logicky, zatímco sekáme jednu chybu za druhou. Nemůžeme tyto chyby odstranit, protože vznikají přirozenou prací naší mysli. Můžeme o nich ale vědět, připravit se na ně, některým se vyhnout a některé hned opravit. Tuto práci nazýváme architekturou rozhodování, v rámci které si nastavujeme stabilní mentální procesy, které zabraňují zbrklému jednání na základě chyby v úsudku.


Je to stejné, jako když vyrazíte s trabantem do pouště. Trabant (=naši mysl) nemůžete transformovat na velblouda. Můžete si ale s sebou vzít šikovné nářadí a nastavit budík tak, aby vám připomínal, že každé tři hodiny musíte vysypat písek z motoru. Tímto nastaveným procesem pak předejdete velké havárii.


Kognitivních zkreslení jsou stovky. Se Sibonyho Pastí předvídání rizik souvisí následující tři: Averze ke ztrátě, Zkreslení zpětného pohledu a Averze k nejistotě.


Averze ke ztrátě


Všechny dobrodružné a akční filmy nás přesvědčují o tom, že riskujeme, když chceme něco získat. Titul, práci, princeznu. Jako hrdinové překonáváme jednu překážku za druhou, abychom se doškrábali k našemu pokladu. A nikdy se neohlížíme zpět. Jenže tak to není. Většinou začneme riskovat, protože nechceme něco ztratit.


– Potíme se u státnic, protože nechceme, aby všechna ta léta studia přišla vniveč.

– Napíšeme si přesčasy, když o nás šéf začne pochybovat.

– Koupíme romantickou dovolenou, když hrozí krize ve vztahu.


Podle Prospektové teorie Kahnemana a Tverskyho je lidský strach ze ztráty dvojnásobný oproti radosti z nabytí předmětu.


Proto lidé, kteří jdou bezhlavě do každého nebezpečí jen tak, křičí „nemám co ztratit.“ O tom to je. Lidé zpravidla neriskují ztrátu toho, co už mají, jen kvůli nejistému zisku. Raději se spokojí.


Představte si například, že hrajete poker ve dvou. Na stole se zeleným ubrusem od každého leží 100 doláčů.


Hra začíná. Podíváte se na karty. Váš partner se začíná potit, asi má v kartách velký kulový. Nabídne vám tedy mimoherní vyrovnání 50 $. Nechce prohrát. Zároveň vám vedle sedící analytik pošeptá, že máte 95% šanci na výhru.


Co uděláte? Máte dvě možnosti:


Buď pojedete na jistotu a 100% si odnesete 150 $, a nebo „půjdete do rizika“ a s 95% pravděpodobností si odnesete 200 $ a s 5% pravděpodobností ostrouháte, protože váš partner blafoval a dostanete 0 $. Co uděláte?


Podle výzkumů většina lidí v této situaci sáhne po jistotě a shrábne 150 doláčů. Vždyť rozdíl mezi 150$ a 200$ není zas tak velký, ne? Strach z 5% možnosti prohry je silnější.


Pocit ztráty dokonce můžeme prožívat, i když danou věc ještě nevlastníme. Před několika měsíci jsem si konečně sjednala voucher za zrušená zimní představení v Hudebním divadle Karlín. Byl to tenkrát dárek pro rodiče.


Z divadla mi napsali, že vouchery musím využít do konce tohoto roku, jinak moje peníze propadnou peklu. Tentokrát navždy. A tak jsem šla slídit na jejich poloprázdné stránky s několika váhavými pokusy o obnovená představení. Nakonec jsem projela kulturně prázdný podzim a vybrala jeden z vánočních koncertů.


Nejprve jsem s velkou neochotou pročítala jeho popis. Je přece léto, velku jsou třicítky ve stínu. Opravdu chci investovat do akce, během které se podávají horké nápoje? Pak jsem ale zavolala rodičům a ti byli z nápadu nadšení. Začal se mi tedy v hlavě rýsovat konkrétní obrázek. Společná procházka vánočními trhy, sníh, atmosféra, zpěv. Fakt se mi to líbilo.


Jala jsem se tedy vyřídit objednávku. V druhém kroku mě ale zarazila poznámka, že můj voucher platí pouze na akci divadla Karlín, které přeprodává TicketArt. A to ta moje nebyla.


Po explozi hněvu jsem vyhasle seděla na židli. Měla jsem pocit, že mě okradli. Ale proč? Vždyť jsem lístky nikdy nevlastnila – jen ve své hlavě.


A to stačí. Jakmile si totiž člověk vytvoří v hlavě obrázek jasné budoucnosti, ve které figuruje určitý koncert, nové auto nebo člověk – zamítnutí této budoucnosti bude vnímat jako niternou ztrátu.


S tím kalkulují mimojiné také prodejci aut. Proto nás před diskuzí o koupi téměř nutí ke zkušební jízdě. Moc dobře totiž vědí, že jakmile si sedneme za volant, v hlavě se nám začne malovat budoucnost – a tohle auto bude její součástí. Najednou tedy budeme ochotni přistoupit na lecjaké kompromisy a „nečekané“ zvýšení ceny, které si prodejce vymyslí. Budeme bojovat o to, abychom nemuseli prožít bolest ze ztráty naší vysněné budoucnosti.


Zkreslení zpětného pohledu (hindsight bias)


„Já to věděl!“ aneb po bitvě je každý generál. Je vůbec třeba něco dalšího k tomuto zkreslení dodávat? Když se Baruch Fischhoff, autor tohoto zkreslení, ptal účastníků svého experimentu na zpětnou pravděpodobnost nejrůznějších reálných a smyšlených politických událostí (např. jestli předpovídali Nixonův Watergate, nalezení skladu pornokazet J.F. Kennedyho, nebo vesmírnou kopuli nad USA), většina z nich se neuvěřitelně shodla...


U událostí, které se staly, účastníci shodně oznamovali, že je předvídali.

Naopak u událostí, které se nestaly, účastníci jasně deklamovali, že od začátku věděli, že se nic takového nemůže stát.


To je hezké, že? Proč by také účastníci nemohli správně odhadnout vývoj politických situací (přeci jenom kopule ve vesmíru? To prostě znělo přitažené za vlasy už tenkrát.)


Jenže má to háček. Fishhoff ty samé otázky položil účastníkům už dříve, o mnoho let dříve – právě než se všechny tyto události staly. A to byste nevěřili – předpovědi „před“ událostmi vůbec neodpovídali předpovědím „po“ událostech. (Jak se ukázalo, skladu pornokazet fandilo mnohem více lidí, hm?)


My lidé zkrátka potřebujeme ve svém životě pořádek. Všechno má svou příčinu a následek. V tom mají historikové pravdu. Bohužel většina příčin vzniká uměle v našich hlavách až poté, co se události stanou.


Vezměte si například zvolení Winstona Churchilla do role ministerského předsedy v roce 1940. Dnes říkáme: „to je logické, Velká Británie potřebovala silného leadera.“ V té době by si na něj ale vsadil málokdo. Churchill totiž právě utrpěl porážku v norském tažení a důvěry od ostatních tedy mnoho nepobral.


To, že bude dokonce znovuzvoleným ministerským předsedou, tedy dokázal až poté, co se podruhé stal ministerským předsedou. Ani takové mentální cestování v čase ale většinu milovníků historie neodradí od toho, aby říkali, „že to tenkrát přece bylo jasné.“



Averze k nejistotě


V letošních prezidentských volbách mnoho lidí volilo Andreje Babiše ze stejného důvodu, jako o pět let dříve volili Miloše Zemana. Vybrali si známé zlo před nejistotou. (A mnoho z nich to přiznává.)


Pokrok, inovace, revoluce, evoluce. To jsou všechno slova, která tak rádi používáme. Ve skutečnosti nás ale nic neděsí více. Averze k nejistotě nás, stejně jako averze ke ztrátě, motivuje nezačínat nic nového – možných rizik je totiž jako vždy nekonečně mnoho. Cokoliv se může stát – od špatného počasí přes zkažený ranní toast až po autonehodu.


Proto je v i 21. století velmi důležitá důvěra. Pocit víry (ne nutně v Boha. Stačí ve vlastní schopnosti nebo ve svůj tým) nás dokáže uklidnit, a zároveň postrčit ke skoku do neznáma – po pečlivém zvážení všech dostupných informací a rizik.


Víra neznamená, že zavřeme oči a začneme ječet. Právě naopak. V pocitu zaslouženého klidu se skrývá hluboké smíření s tím, že nedokážeme mít přehled o všech rizicích. Ale máte plnou důvěru v to, že se dokážeme vypořádat s jakýmkoliv překvapením. Naše mysl je klidná a oči zůstávají otevřené.



Zdroj: Olivier Sibony | Chystáte se udělat strašnou chybu! Jak kognitivní zkreslení kazí váš byznys a jak to můžete změnit




PF 2024

28 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page