PLATÓN (krátká povídka)


Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné

„Já snědl Platóna!“

Přiběhl za mnou přítel vyděšený jako samo nebe z představy, že Felix Baumgartner je padlý anděl, který překonal rychlost světla. Nedůvěřivě jsem pozvedla sklenku a obočí.




„No, měl jsem k obědu takovou divnou rybinu a od té doby vidím všechno podstatně v mlze.“

„Mořskou rybu?" Ujistila jsem se. „Jasně, že mořskou rybinu!“ Ohradil se. „Mám teď hrozné závratě. Nemůžu se dívat do zvětšovacího skla, jak se tam odrážejí sluneční stíny všech příběhů, co si vymyslíš! Je mi z toho zle!“ „Pořád ti říkám, abys neseděl před televizí tak blízko, seš jak malej.“

O týden později jsem ho navštívila v jeho bytě, který se nacházel pod lavinou žlutých lístečků. Postavil na kávu do nádoby se štítkem KONVICE a podal mi HRNEČEK. Všechno v JEHO BYTĚ mělo svůj štítek. „Takže jsi Platóna asi ještě nevstřebal, koukám.“ „NE.“ Usrkla jsem KÁVY. „Neměl bys MLÉKO?“ Požádala jsem ho. „ANO.“ „Díky.“ „Hm, víš, koho jsem nedávno potkala?“ „NE.“ „Alana, na škole jste byli hodně dobří přátelé, ne?“ „ANO.“ „Jo a než na to zapomenu, vrátil bys mi tu KNIHU, kterou jsem ti půjčila?“ „ANO.“ Přítel vstal a podal mi ji z konferenčního stolu. „Super, líbila se ti?“ Přítel mlčel. „Myslíš, že je to dobrá knížka?“ Zeptala jsem se ještě jednou listujíc knihou. „ANO.“ „Já taky,“ usmála jsem se na něj. Úsměv mi nevrátil. Vzala jsem mu stoh lístečků z MÍSTA PRO LÍSTEČKY a TUŽKU. Na jeden lísteček jsem napsala ČLOVĚK a přilepila si ho na čelo. Přítel nereagoval. Vzala jsem další lísteček a napsala na něj PŘÍTEL. Přítel postavil na kávu do nádoby se štítkem KONVICE a podal mi HRNEČEK. Stroje tu jsou pro nás, aby nám pomáhaly. Odjakživa. Jednoduché nástroje prodlužují naše ruce o nadlidskou sílu a zručnost. Složitější stroje prodloužují sílu lidské mysli. Úloha složitějšího stroje je rozhodovat. Odhlédnout od konkrétních jednotlivin a stvořit objetivní svět. Místo stínů vyprávějících alegorický příběh podívat se do slunce. Po tisíciletích hledání co je reálné a co ne, Deskartes ukončil svůj sen váhavosti vědomí. Člověk přišel se strojem, jenž umí rozhodnout: ANO, či NE. Se strojem, který uvažuje v PROMĚNNÝCH. Bez nutnosti promítacího plátna, bez stínů, bez příběhů. Od počátků věků ČLOVĚK vymýšlel STROJE, které se stávaly jeho součástí, aby se dostal na hmotná či mentální MÍSTA, kam se vlastní silou dostat nedokázal. Od počátků věků ho ta nelidskost taky trochu děsila. Odcházela jsem od PŘÍTELE a nedokázala se rozhodnout, jestli člověk dokáže odejít z jeskyně aniž by se stal strojem.


0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše