Ráno jsem se probudila úplně zpocená. Co se mi zdálo? Ležela jsem se svými krásnými konkubínami (je to tak) na pláži a vlny nám omývaly mladá tělaposetá ornamenty. Nad hlavou kroužilo hejno bílých a překvapivě tichých racků. Kolena svítila nad vodou jako majáky mládí vystupující z prastaré moudrosti moře. Spokojeně jsme ležely a propadávaly se do jemného písku a plastového odpadu naneseného z vedlejšího hotelu… Počkat! Nic takového. Jen pustina a my. Prostě ráj.
Stará paní
Vedle se ozval strašlivý řev. V mělkém moři se opírala o skálu obrovská otevřená mušle perlorodka. Byla vyšší než já. V ní se skrývalo beztvaré zvíře s ústním otvorem, ze kterého vycházel ohromný hladový řev. Hejno racků znovu prolétlo blízko hladiny. Hmotozvíře se za nimi natahovalo jako zoufalé želé v barvě písečného bláta. Ale ani jeden racek z té vypečené sebranky nebyl tak hloupý, aby vletěl lastuře přímo do huby.
V tu chvíli se k nám po pláži blížila usměvavá britská královna Elizabeth řečená druhá s vyhrnutou sukní, kterou si nechtěla zašpinit od písku. „Hele holky,“ začala rozjařeně, „víte co já všechno beru za prášky?“ Následující výpis byl tak nudný a dlouhý, že jsem znovu usnula. (Ale žádný počátek se nekonal. Zklamání začíná… )
Ponaučení z toho nemám žádné. Jen snad, že mi sluší sukně z leopardí kůže.
Možná jsme na dně…
Dlouho jsem se nemohla zbavit pocitu, že existuje spojitost mezi zfetovanou britskou královnou a zoufalou lasturou. (Kdo řekl stará škeble?!) Obě jsou vystrčené na mělčině na odiv všem tvorům.
Tvorové přijdou, potěší se pohledem. A pak potom zpátky zapalujou do své hlubiny. Tady mohou v klidu přijímat potravu, beztrestně požírat ostatní. Prostě duševně a fyzicky růst. Několik z nich dokonce do mnohem větších rozměrů než krásná lastura na pobřeží.
Inu s velkou mocí přichází také velké hlubiny.
Comments