Milan (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné


„Kýč je absolutní popření hovna.“ — Milan Kundera

„Já Milana nemiluju.” Jana se zpříma podívala do zvědavých očí sestry Anny. „Ale jistě, že miluješ, jste spolu, máte dítě. Dítě je projevem lásky.”






„Anno, nemiluju, prostě už mě nepřitahuje. Nerozumím si s ním.” Jana postřehla, jak se jí sestra dívá do očí se stejnou utrpitelnou empatií jako svatý ve vitráži za jejími zády. Stejný skelný pohled, skrze nějž viděla rozmazanou špínu světa pod růžovým filtrem svatého roucha. „Já ti rozumím,“ řekla Anna jakoby jí četla myšlenky. „Já prostě nevím, co mám dělat.” Čtyřicetiletá žena se nervózně tahala za snubní prsten. Tomu ale nevadilo, že je na stejném místě už patnáct let. Ani se nehnul. „Měla jsem sny.” Jana to zkusila znovu. „Tak si je splň.” Mladší sestra pomalu rozpřáhla ruce ve smířlivém gestu z druhé vitráže. „A ty sis je splnila?” Jana na sestru poprvé v životě upřímně vyškěkla. Anna sklopila oči, zatímco sestra vyděšená sama sebou v rychlosti odcházela. „Ach jo.”

„Bolela mě noha. Nemohla jsem nic jiného, než ležet a nechat se krmit jako ptáče vypadlé z hnízda. Cítila jsem, jak mě vlastní tělo uzavřelo do karantény. Venku byl krásný den a smrtelné ticho. Kéž by zemřelo a všude zase zavládla radost. Plujeme vesmírem na kamenném voru a vyhazujeme z něj ostatní živočichy. Kupujeme si hodinky, abychom na nikoho neměli čas. Vymysleli jsme si Boha, aby nám řekl, že je to jeho vina. Ukazujeme prstem z rámu a necháme se zabíjet cizími lidmi, zatímco své blízké je nám zatěžko i obejmout. Právě teď můj kyčelní kloub nesl všechnu tíhu světa. Potřebovala jsem z toho někoho obvinil. A vinila jsem Janu. Už se o mě vůbec nestarala. Moje sebemrskavé hloubání přerušil telefon. My o vlku …” „Jak ti je, mami?” „Nestarej se.”

„Zavěsila jsem s bolestným křikem. Uložit mobil na poličku vyžadovalo drobný pohyb bederní páteře. Myslela jsem, že mi upadne noha. Co si to vůbec dovolujou holky pomatený. Svěřovat se mi, že jsou nešťastný. Krmila jsem je, šatila jsem je. Do kina jsme chodily. Nažehlený šatičky. Jedna červený, druhá modrý. Aby se nehádaly. Navíc, Anna je blondýna, těm modrá sluší. Je trochu ošklivá, ale v kostele to nevadí. Lidi rádi chodí na její bohoslužby, protože si myslí, že jsou na tom líp než ona. A tak se jim okamžitě uleví. Ona se pro to narodila.” Žena si povzdechla, aby skryla drobný stud za své myšlenky.

„Říká se dneska ještě vůbec zavěsit?” „Zavěsit?” „Jo. Neopakuj po mě pořád. Je to otravný.” „Promiň, já jsem ti nerozuměl.” „Asi jsi mi rozumněl, když jsi to po mě zopakoval!” „Ach jo.” „Myslím, zavěsit telefon. Když ukončuješ hovor. Říká se zavěsit. Nevím, jestli se to přeneslo i na mobilní telefony nebo ne. Co budeme dělat bez bakelitu.“ „To nevím.” „Tobě je to jedno.” „Ale ne.” „Ach jo.”

„Jsem velmi stará duše,” posteskla si, „je pro mě těžké začlenit se do dnešního pracovního světa. Když jsme se rozštěpili na třífázový den, staly se z nás nástroje. Pro mě je přirozené, že všichni nasloucháme svému tělu. Všichni děláme to samé. Ale protože je každé tělo jiné, naše akce jsou rozdílné. Jeden tráví více času sběrem, druhý lovem. Jeden více maluje, druhý počítá. Nabízím tělu spoustu aktivit a jejich opakováním se zdokonaluji v umění být člověkem. Ale tohle? Tenhle režim, kdy na 8 hodin půjčím své ruce nebo mysl jako nástroje k budování celku, kterému ani nerozumím za peníze, které nevím, co znamení. A pak musím 8 hodin odpočívat, abych mohla své nástroje opět propůjčit. A nakonec se 8 hodin starám o své nástroje. Chodím k doktoru, opavuji je, krmím je, těším je dotykem nástrojů blízkého člověka.” Žena se na chvíli záměrně odmlčela. „Jsme mrtví.”

„Všichni jsme nástroje boží,” Anna se ženu pokusila obejmout, ale ta ucouvla. „Normálně sem nechodím.” Řekla na rozloučenou. Pokývla pozdrav směrem ke kříži a odešla z kostela. Venku se podívala na oblohu a usmála se. Lidé se často při odchodu dívají s úsměvem na oblohu. Anna kdysi chtěla věřit, že je to proto, že na tomto místě našli Boha. Věděla, že to není pravda. Obzvlášť během slunných dní člověk s vděkem vítá sluneční paprsky na své kůži když opustí netečný kostelní vzduch. V poslední době však potřebovala věřit, že kdykoliv se člověk usměje, je to jako by na okamžik našel Boha uvnitř sebe. Že to stačí. Zavrtěla hlavou, vzala natrhaný hadřík z koše pro charitu. Červená látka s dřevěným knoflíček uprostřed vypadala jako kousek dívčích šatů. Namočila hadr a dala se do otírání zlatého rámu obrazu archanděla Michaela se zraněnou nohou a jeho nepřátel v nadživotní velikosti.

„Dneska už hovor nemůžeme ukončit. Proto to sloveso neexistuje.” „Ale jo. Ukončit. Sama to říkáš.” „Ty mi vůbec nerozumíš.” „Ach jo.” „Nemůžeš nic ukončit. Protože položíš sluchátko a ještě si s tím člověkem napíšeš, jak to šlo. Večer mu pošleš email a ráno tě označí na Facebooku a začne sledovat na Instagramu. Sledovat!. Místo zavěšení se sledujeme.To je hrozné.” „Co budeš chtít k obědu?” „Ach jo.”

Modlil se, aby mu padla karta. Jen tak. Ne proto, že by měl dluhy. Ani žena nechtěla norkový kožich. To bylo dobré. Cítil se v klidu. Jen tchýni pořád něco bolí, ale na té mu popravdě nikdy moc nezáleželo. Jen o tom doma musí pořád poslouchat. Starý lidi holt furt něco bolí a on to bude muset pořád poslouchat. Uzavřel svoje srdce. Padlo kulový. Zavřel vyskakovací okno, které mu oznamovalo týdenní čas strávený u obrazovky. „To je jasný, že tam bude vysoký číslo, taky pracuju z domova a bez počítače se neobejdu. Milane, ty vole, soustřeď se.”

„Každé ráno vyjmenuj tři věci, za které jsi vděčná, Kačenko.” Jana se usmívala na svoji desetiletou dcerku v zelených puntíkatých šatičkách. Krásná zrzavá slečna. „Ta bude mít v životě štěstí. A pak mi ho trochu přinese zpátky.” Jana se lekla vlastních myšlenek. Poslední dobou se jich děsila často. Jako včera když šly po ulici a kolemjdoucí se na ně usmívali. „První jarní den dělá s lidmi divy. Čumí na mě, říkají si, jak se tak pěkná a štíhlá zrzavá holčička v zelených šatech mohla narodit týhle tuctový čtyřicátnici v naducané sportovní vestě, špatně padnoucích jeansech a svítivě červených teniskách s bílým pruhem. Já to vím. Ještě si říkají, že na znamení porážky si ta ženská udělala z nudných hnědých vlasů trvalou a navrch přisadila tlusté sluneční brýle, aby ji jarní paprsky nepřinesly příliš legrace.” Jana vyjekla bolestí. Vnitřní vztek ji natolik ovládl, že si vrývala propisku hluboko do naducaného stehna. Má zase chodit na pilates a vzdách to po dvou týdnech? Nebo že by tentokrát zašla potřetí v roce na jógu? „Ale co. Milanovi je to stejně fuk. A malá zrzečka jí jednou od dvanácti měsíčku přinese zpátky mládí.” Tentokrát už ji vlastní myšlenka nevyděsila.

„Tys byla za Annou?” Směsice úleku a mateřské zvědavosti mě donutila vzepřít se polštářům.

„Klid, Marie,” přítelkyně se uchychtla, „neřekla jsem jí, že její matka je teplá.“ „Andreo, ty máš dost. Už jsme obě báby, na tyhle vtipy jsme starý.” „Naopak, teď už dobře víme, že jsme nikdy něměly nic jiného než smysl pro humor. Domácí mazlíčci umírají. Barák ti jednou spadne na hlavu. Děti tebou projedou jako metro na Hradčanský. Jakmile vystoupí, tak s tebou už nemají nic společného a rozhodují se samy.” „Bohužel dost často stejně blbě.” Zadívala jsem se do zdi, na které tančily sluneční paprsky. Stíny mysli na zdech jeskyně, mojí osobní karantény.

Zaplula jsem zpátky do polštářů. „Je jedno, jestli jim svoje špatný rady nutíš, aby se proti tobě vzbouřily, nebo jim dáváš absolutní svobodu. Nakonec stejně udělají stejný chyby jako ty,” povzdychla jsem si. „Já jsem zkusila všechno, beruško,” bezmocně se dívám na svoji lásku. „Já vím, já vím,” Andrea mě jemně poplácala po ruce. „Dokonce jim pokládám telefon, aby si řekly,: „sakra nedopadnu jako ta stará protivná rachejtle, to se raději budu držet svýho chlapa. Rodina vypadá dobře na fotkách a budoucí generace mě budou moct políbit..” „Dáš si čaj?” Andrea pomalu vstala. Zavřela jsem oči zatímco družka odcházela do kuchyně. „Ach jo.”

„Ty by sis mě chtěl jednou vzít?” „No jo.” „Vždyť o mně nic nevíš.” „Ale ne.” „Tak co o mně víš?” „Hm.” „No?” „Jsi krásná a mám tě rád.” „Ach jo.”


5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše