LeGenda (krátká povídka)

Aktualizace: led 28

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné

LeGenda: Zenová moudra letce (Genda Minoru, 1904 – 1989), který pomohl uskutečnit Pearl Harbour a dožil se požehnaného věku. „Když tě celou cestu domů pronásledují šikanátoři, tak následuj svůj osud a vzdej se. Pokud se nejmenuješ Maxmilián.“



„Nevím, zda jsem Vám tuhle historku již vyprávěl, ale…“ Pamatujte si, že takhle začínají všechny historky, o kterých vypravěč přemýšlí alespoň minutu každý den. Je do nich tak zapleten, že je pro něj těžké je uvést způsobem, který by posluchače neuvrhl in medias res jeho mysli a tam jej úkladně neutopil. Já jsem neměl štěstí. Narodil jsem se jako druhý syn farmáře a protože jsem měl maličkou maminku, tak i já jsem byl maličký. Za to jsem z pochopitelného důvodu okamžitě převzal odpovědnost. A tak jsem dostal jméno, jež mě předurčilo ke kontaktu s latinou znalým Západem. Ke kontaktu, který se dle norem nomen omen nebude vyvíjet v můj prospěch: Minoru. Genda Minoru. Pro Francouze Le Genda. Minoru. Předpokládám. Kdyby moje maminka nebyla maličká, protože její předci byli maličcí, protože žiji v maličkých obydlích, protože monzunové období přichází každý rok a ohýbá záda, protože žijeme na maličkém ostrově uprostřed obrovského moře vedle obrovské Číny s páteří z obrovského pohoří. Kdo ví, býval bych se byl mohl jmenovat Maxmilián. A sbíral bych obrovskou rukou maličké brouky.

Ale my Japonci věříme na nomen omen a tak jsem se nebránil a šel vstříc své životní prohře. Přímo, rovně se vztyčenou hlavou a s ohnutými zády. Byl mi rok, když jsme porazili protivníka v Rusko-japonské válce a slavili svůj hořkosladký úspěch. Věděl jsem, že tato cesta je dobrá. Náš úděl skončil úspěchem, neboť jsem se na něm nepodílel. Kdybych byl býval byl starší a bojoval o Liaotung, byla by bývala Transibiřská magistrála vozila naše děti do školy každý den. Netečný by zůstal Portsmouth. Věděl jsem, že můj čas teprve přijde. Byl mi rok a byl jsem rozhodnutý bojovat s proudem a naplnit svůj osud. A to se mi také povedlo. Dožil jsem se požehnaného věku s pošramocenou pověstí jako poražený tyran. Svůj dlouhý život jsem mohl strávit chozením na hrob svých přátel, kteří hrdinně zemřeli jako pěšáci v bojích s duší čistou jako květ chryzantémy. Nevím, zda jsem Vám to někdy říkal, ale častokrát si vzpomenu na slova svého přítele, který strávil dlouhá léta v zahraničí : „Minoru, z toho si nic nedělej, to je zkrátka nomen onem.“ Dodnes jsem jeho slova úplně nepochopil. Co jsem si z toho měl dělat? Ale to už je dávná minulost. Ten, kdo si klade otázky stále dokola, neporozuměl staré japonské moudrosti, jež praví, že historie se neptá. Historie je sled přítomných okamžiků a člověk je rybářem na břehu nekonečné řeky. Pozn. autora: Tento příběh si vypůjčil ke svému vyprávění skutečnou historickou osobu letce Gendy Minoru, čest jeho památce. Nepovažujte, prosím, text ani jakákoliv vzniklá prohlášení za historicky přesná, nebo za veřejný pokus o urážku. Nechci znevažovat válečné zločiny, ani se přiklánět k žádné z ideologických stran. Naopak, ráda bych příběh věnovala památce nevinných obětí válek, jakožto i všem, kteří pro dobro ostatních bojují v první řadě sami se sebou, jakkoliv naivně to může znít. Osobní poznámka autora: Napsáno den před státnicemi z Japonských studií na Univerzitě Karlově. A tedy den před nejtěžším dnem v mém mladém životě. Nevedla jsem boj s tím co chci získat, ale čeho se naopak musím vzdát. Drazí spolužáci a vážění profesoři. Bude se mi po Vás moc stýskat. Děkuji.

0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše