Jakoby (sbírka dramatických miniatur 2017 – 2019)


Láska

A: „Už jsi byl někdy zamilovaný?“ B: „Já nevím.“ A: „Jak to můžeš říct, vždyť máš holku!“ B: „Ty to víš, a přesto ses mě zeptala. Neřekla jsi: Jak Vám to klape? Seš zaláskovanej? Ne. Tak jsem pochopil, že se ptáš na něco jinýho.“ A: „Mám tvoji holku ráda…“ B: „To já taky.“ A: „Možná jsme ještě moc mladý na to, abychom rozlišili lásku od závislosti.“ B: „Karma ti dá, co chceš. Lásku, závislost, hřejivý pocity i studenou sprchu.“ A: „Měla jsem dva kluky. Jednoho jsem si našla, když jsem potřebovala, aby mě někdo miloval. Druhýho, když jsem bytostně potřebovala, aby mě někdo chránil. Byly to životní situace, který jsem věděla, že sama nezvládnu. Ne životní lásky.“ B: „Člověk miluje druhého, protože tuší že sám sebou je neúplný. On je neúplný, ne jeho životní status.“ A: „Možná to dává smysl..“ B: „Jinak bychom mohli bejt na světě sami.“ A: „A nejsme?“ B: „Nic nemůžeš poznat.“ A: „Nikoho nemůžeš poznat.“ B: „Nic si nemůžeš vzít s sebou.“ A: „Nic si nemůžeš pamatovat.“ B: „Život se více než čemu jinému podobá snu. Věříš, že se to skutečně děje. Jsou tam věci, který můžeš ovlivnit. Věříš ve fyzikální zákony, které tam platí, a ať se tam stane cokoliv, až se probudíš, nezbyde ti z toho světa ani suvenýr.“ A: „A přece se v každým snu bereme nesmyslně vážně.“ B: „Jediný, co bychom si mohli odnést s sebou, je láska.“ A: „Až ji poznám, tak ti řeknu.“ B: „Co když o to tu jde?“ A: „O co?“ B: „Každý má za úkol objevit lásku. A vtip je v tom, že sám to nedokážeš. Pokud nejsi prérijní mnich. Ten žije sám a potuluje se krajinou. Tak se to počítá, jako by byl na světě sám. Ale my ostatní, co přicházíme do kontaktu s ostatníma, potřebujeme ještě jedny oči, abychom v nich lásku našli.“ A: „A je to pěkně těžký, protože si setknání se svým vyvoleným představuješ jako náhodu. Jako jackpot na kole štěstí. To s ním pak celej život točíš znovu a znovu doma v trenýrkách před televizí.“ B: „Lidi to často vzdávaj.“ A: „Jsou s někým a fixlujou. Fixlujou, jenom proto, že někoho mají, tak to vydávají jako že je splněno a můžou umřít.“ B: „Jenže neumírají.“ A: „Ne láskou.“ A: „Ale i když lásku najdeš, tak to nestačí. Musíš ji ještě druhýmu vyjádřit. Jestli s tím teda souhlasí a tobě se to nezdá. Musíš se vyjádřit.“ B: „Vyndat jádro.“ A: „Ten druhej vyndá svoje.“ B: „A když obě znamenají lásku.“ A: „Tak jsi vyhrál.“ B: „Jádra se sloučí v jedno.“ A: „A celá tahle vesmírná hra skončí, až na světě zbyde pouze jedinné jádro.“ B: „Jeden sen.“





Be #happy

A: „Jen se na to podívej!“ B: „Je to jen silniční zácpa.“ A: „Ne to není, je to tisíc rozzuřených nespokojených těl, smutných těl, těl v depresi, zubožených týraných lidských těl za volantem.“ B: „Těl možná, ale člověka tu nevidím ani jednoho.“ A: „Jo, je to banda debilů.“ B: „To ne, podívej se pořádně. Tohle je masa tváří bez výrazu, protože ani jeden z těch lidí tu teď není přítomen. Polovina je v práci, polovina v posteli.“ A: „Proto je to tak nelidský.“ B: „Říkáš, že je to nelidský, ale viděls to už tolikrát, že si myslíš, že je to přirozený. Seš pozér.“ A: „Všechno je v přírodě, kdybychom se učili od zvířat, tak jsme neustále šťastní. Kdo nám radil pracovat? A proč? Pracujeme, abychom se měli dobře a to, když se máme dobře, si pořádně nevychutnáme, protože jsme unavení z práce, je to krysí kolečko, ze kterýho NA KONCI vypadneš. Ano, to může vymyslet jenom člověk, že kolečka mají konec.“ B: „A občas se ten mechanismus ucpe.“ A: „Jo.“ B: „Já si stejně nemyslím, že zvířata jsou šťastná.“ A: „Jak to můžeš říct? Žijou přece v souladu s přírodou. Všechno, co člověk dělá, je kopie. To, co jsme okoukali z přírody! Kdybychom to jen neokukovali, zbourali ty umělé vzorce, kdybychom se vrátili k prostému způsobu života… “ B: „Jak zaseješ, tak sklidíš?“ A: „No jasně, kdo potřebuje sázet v converskách? Všichni jsme si rovni. Budeme bydlet nahatý na rovníku, nebo ti v nejhorším něco spíchnu z banánovýho listu.“ B: „Dobře, teoreticky, 6 miliard lidí zmizelo a my se všichni doopravdy vejdeme na rovník.“ A: „Kdo si zuje boty, může vstoupit.“ B: „Dobře.“ A: „Kdyby nikdo neměl víc, taky bys nechtěla víc. Nevěděla bys, co to je víc. Cítila bys jen lásku. Celý den bys jen relaxovala.“ B: „Nejsme v ráji.“ A: „Máš pravdu, celý den by sis jen opalovala bříško, nebo řešila co do bříška.“ B: „Nechutný.“ A: „Rod musí pokračovat, purytánko. Zvířata se za to nestydí.“ B: „#summeriscoming #happylife #healthyfood“ A: „JO.“ B: „Lidi doopravdy okoukali všechno z přírody. I pocit štěstí okoukali z přírody. Jen mám pocit, že si ho spletli s orgasmem. A pak zbytečně trpí tím, že štěstí netrvá déle než na pořízení fotografie. Tu fotku pak vezmeš a připínáčkem si jí násilně vryješ do paměti. JSEM ŠTASTNEJ. NEJ. NEJ. NEJ.“ A: „Ozvěna?“ B: „Ne. To je jen vedlejší účinek toho, jak to štěstí vyprchává.“ A: „Proto jsme všichni neustále nej nej nej?“ B: „A ty si to o sobě snad nemyslíš?“ A: „Jedinej moment, kdy si to nemyslím, je, když jsem šťastnej. To cítím takovou blahosklonnost, že bych miloval i švába, kdyby mi lezl nohavicí. Ale za chvíli už jsem zase jenom nej.“ B: „Ale znamená to snad, že kdykoliv nemáš orgasmus, seš nešťastnej?“ A: „Když to řekneš takhle, tak snad i trochu jo. “ B: „Lidi potřebujou práci. Život není jednodušší, než když sedíš nad prací. Nemusíš nic řešit, nebojíš se smrti. Naplňuje tě to. Ničí tě to. Miluješ to. Pak to doděláš, možná dostaneš z výsledku malej mentální orgasmus, ale myslet si, že to děláš jen pro ten orgasmus, je přesně ten důvod, proč lidi neumí bejt spokojený. Přijde jim, že bejt jenom spokojený, je fail. Děláš to pro celej ten proces. Zvíře to nemá jinak.“ A: „Takže ty nejsi šťastná?“




Povolání

A: „Všichni říkají, že se učí žít.“ B: „Užívat si života, vychutnávat si ho do poslední kapky, moje drahá.“ A: „Co když to tak není?“ B: „Vy si snad nerada užíváte?“ A: „Jen si mi to zdá divné.“ B: „Přemýšlení se totiž s užíváním moc neslučuje. Tady asi děláte chybu.“ A: „To nemyslím.“ B: „Vidíte?“ A: „Když něco tvoříte, až už to jsou pyramidy, nebo vzpomínky na nedělní brunch, tvoříte to s myšlenkou, aby po Vás něco zůstalo, že?“ B: „Pyramidy v Gíze, nebo vlastní děti, ano, tak mocný proces tvoření funguje.“ A: „Naopak se setkávám s tisíci lidmi, kteří chodí jako netvořivé tělo bez duše a zoufale se snaží užívat si života, ale když po nich nic nezbývá, zdá se, jako by neustále jejich duše ztrácela na váze, až jednoho dne vítr zafouká a rozpráší jejich těla jako hromadu dubového listí.“ B: „Každý člověk potřebuje pocit zadostiučinění, jinak to nejde.“ A: „A když ten pocit vytváří, často to bolí, že?“ B: „Jistě, má kniha mě velmi bolela, když jsem ji psal. Žádná žena mne tolikrát neodmítla, jako moje kniha. Ani vy ne, darling.“ A: „Možná lidé uměním užívat si života chápou pouštět si k tělu pouze dobré pocity. Ale ty mají po nějakém čas tlak nižší než vzduch a lidé se začínají rozpadat do prostoru.“ B: „Užívační lidé jsou vskutku nekonzistentní.“ A: „Často nemohou ani dobře jíst. Vždyť jídlo, jídlo je tak těžké a konkrétní!“ B: „Máte pravdu, i Kodak by byl stále jednou z největších společností světa, kdyby pochopil, že prodává lidem jejich vlastní vzpomínky. “ A: „Jenže on prodal metodu digitální fotografie s tím, že je společností na chemikálie.“ B: „A teď je mrtvý.“ A: „Já si prostě myslím, že lidé se na světě učí umírat.“ B: „To je přeci jen trochu morbidní, má drahá.“ A: „Nejvíce živí jsme hned po narození. Myslíme jen na sebe, na potravu, jsme hmotný zdroj světla.“ B: „Zlaté časy.“ A: „Ale celý následující život se naše myšlenky stáčí kolem otázky: Co jsem dokázal, co po mě zbyde, co ve mně vidí ostatní, komu jsem pomohl. Co jsem pomohl změnit. Kde bude mé jméno, až já tu nebudu. Kolik lidí dokážu ovlivnit, až budu mrtvý.“ B: „Možná jsou to opravdu myšlenky totožné s těmi, jež má muž na smrtelné posteli.“ A: „Květina je nejkrásnější vteřinu předtím, než uvadá, labuť zpívá nejpůvabněji před koncem.“ B: „Děláte z toho další přírodní paralelu?“ A: „A umělci? Kreativci? Záměrně dostávají sebe, své myšlenky, svá těla do přítomnosti smrti, aby jejich umění bylo pravé. Ne lepší. Pravé.“ B: „V tom Vám nemohu odporovat.“ A: „Někdy mám pocit, že ty PRAVÉ věci se odehrávají tam venku, za hranicemi života na zemi, kde hlídá strach ze smrti, abychom se tam obávali vkročit.“ B: „Zase jste tak Platonická.“ A: „Ty pravé věci, jako emoce, rozhodnutí, myšlenky, přání. To vše není na hmotné zemi skutečné.“ B: „A proč pouze my jsme tady dole?“ A: „Úkolem nás všech narozených je zaznamenávat ony příběhy pravých věcí, které odehrávají za hranicemi smrti.“ B: „Tak to jsem si zvolil správné povolání.“




Pracovní pohovor A: „Já ti to splním.“ Řekl klidně a otíral si zasolené prsty do bílé košile. Pozval si ji na pracovní pohovor a vypadalo to, že se mu líbí. A: „Ale pod jednou podmínkou.“ Třásla se na odpověď jako miska pudingu na větrné hůrce. Nenabízel ji vysněnou práci, ale nějakým způsobem měla podezření, že jí by to tak mohlo připadat. B: „O co jde?“ A: „Musíš se zabít.“ Netušila, jestli se rozesmát, nebo se urazit. Dělá si z ní srandu? B: „Tvrdíš, že jsi anděl, a chceš po mě tohle?“ A: „Nejsem anděl.“ B: „No tak prostě pro mě jsi. Ať si to zjednoduším.“ A: „No tak. To je pěkně rasistický.“ Odpověděl konejšivým hlasem. B: „A můžeš mi to aspoň vysvětlit?“ A: „Potřebuju, abys mi věřila.“ B: „Na základě čeho?“ A: „Co já vím, nejsme my andělé dobráci?“ Právě se ládoval pistáciemi a slupky schovával po květináčích na předzahrádce příjemné kavárny. Než stačila odpovědět, zeptal se: „Proč myslíš, že se to o nás říká? Evropané vždycky toužili po nějaký záruce. Strkají miliony peněz do pojištění a říkají si TAK A TED UŽ SE MI NIC ŠPATNÉHO NESTANE. A ještě se smějou důvěřivým chudákům, který cvrnkají mince do kašny pro štěstí. Důvěřivec vyhodí aspoň jenom pár mincí, oni aby tam přijeli s valníkem.“ B: „No dobře a teda, proč mě nezabiješ ty?“ A: „To hodný bytosti podle vás nedělaj.“ B: „A nešlo by ti to, tu důvěru dokázat jinak?“ Zkusila smlouvat, „když jde jen o byznys." A: „Dobře, tak já ti to povím.“ Špičkou sandálu schoval zatoulanou slupku pod její židli. A: „To, že mi takhle uvěříš znamená, žes uvěřila, že ti pomůžu, a teda že se ten tvůj sen stane. To je to důležitý. Ty jenom nemáš dost rozumu na to, abys tomu byla schopná uvěřit beze mě, tak tu teda jsem jako kapitán Všechnobudedobrý.“ Z oříšky nadité kapsy vytáhl posolenou vizitku. A: „Neboj se, ozvu se ti, až bude po všem.“ Zírala na něj a beze slova dopíjela kávu, kterou si on nedal, protože měl náběh na střevní chřipku. A: „A teď mě omluv, mám ještě schůzku.“ Zmateně pokývala hlavou. Při odchodu se ještě jednou otočil. A: „A jestli ti můžu poradit, nejez pistácie! Ty závislosti. To je příšerná věc.“


4 zobrazení0 komentář