Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Kyvadlo (krátká povídka)

Aktualizace: led 28

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné


Zachytil jeho zoufalý pohled a tak na chvíli ustal v hovoru s Beckettem o bolestech v kolenou.




„Ztrácím se.“ Mizel mu před očima jako oblaka dýmu. Pravděpodobně ještě pár let ho bude vídat, i když už není zrovna dítě. Uvidí ho, než dospěje, nebo než bude muset dospět. A pak zmizí úplně. „To mě asi nejvíc ničí, že to něco praktickýho, abych se v budoucnu uživil, a ne jen sebe, abychom se prej měli dobře, že to takhle prej dokážu, abychom se měli dobře, musim dávat jako jednu z hlavních priorit, kolikrát jako tu první, což vytlačuje opravdový moje priority, opravdový pocit, že se mám dobře – jako bych odsouval svoje „těžiště“ – pak se ztratím.“ Blábolení. Viděl, jak se jeho prsty mění v dřevo, jak bude hezky pracovat a nemyslet na hlouposti. Jak se svěřuje jemu, protože ví, že on myslí na hlouposti, a tak že je hloupej. „Proč slouží havran jako psací stůl?“ „Protože lidi se potřebovali a spotřebovali na jiný nástroje.“ „Vzdejme jim čest.“ Jindy jiskřivé oči zdály se oslepnout. „Víš, ono je to jednoduchý. Ono totiž jak vždycky přijde škola a práce a jiné tvé zinstituciované lásky, v ten moment ty rychle odsuneš své těžiště stranou, ten zdroj veškerého nadšení pro život a život sám. Tak vytvoříš princip kyvadla. To je ten důvod pro maniodepresi. A na konci toho těžiště, toho kyvadla je světlo, záře. Představ si jak stojíš v temnotě, v depresi, nic nevidíš – nevíš, kudy jít a tak tam jen stojíš a nevíš jak z toho ven a všechno se zdá být stejný. Hledáš to světlo, tu mánii a za tou běžíš – a ona se vrátí s tím elánem, s jakým jsi ji odvrhl a ozáří prostor a květiny rozkvetou a oči se otevřou a ty seš tak štastnej, že je zpátky, a vidíš ty cesty. Vše je jasné. Jsi osvícen, chceš-li. Jenže nejsi v rovnováze a kyvadlo zase mizí a ty nemáš čas za ním běhat, protože máš důležitější věci na práci. Ty to musíš někam dotáhnout a ono vlastně ani nejde říct kam, protože se s tím taháš v tý tmě a ta je všude stejná, takže jde o to prostě někam jít a mít ze sebe dobrej pocit je sakra těžký a ty teda jako děláš věci, hodiny, dny, a dost často to stojí za nic, protože nevidíš. A nevidíš čím dál víc vpravdě. Pak vše opět pohltí temnota a ty seš sám. A tak se cítí havran, jenž si ještě myslí, že pouze slouží jako psaní stůl. Ale lidi jsou mazaný a výborní hráči. A tak občas v tý temnotě připlave falešná naděje, nějaký to jednoduchý a chytlavý světlo na obzoru jako ryba s lucerničkou, klamavá reklama, místo, aby ti pomohla, tě sežere.“ Chtěl se zeptat: „A co když se tomu kyvadlu postavím, neuhnu, překonám strach, co se stane?“ S úsměvem si vzpomněl na lidi prchající z kina před obrazem jedoucího vlaku a všechna ta slavná poprvé. „Staneš se hvězdou.“ Chtěl odpovědět. Je nesmírně vzácné, že se člověk postaví tváří v tvář sobě s čirým světlem. A ten tlak do dokonale slisuje na pár informací, které lidé budou po staletí obdivovat. „Hvězdou?“ Přeběhl k oknu a sledoval noční oblohu jako nastavené zrcadlo. „Prostě hvězdou.“ Otočil se k němu zády a odcházel z místnosti. Na odchodu vrátil Becketta mezi hřbety seřazených knih. Po určité době ale hra končí, však to znáš. Poté strhnou závěs hozený přes zrcadlo.


1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
 
  • LinkedIn
  • Instagram

©2021 by Aneta Birnerová