Kapitáne, můj kapitáne! Vychutnej si pátou Zbraň vlivu jménem Autorita

Aktualizováno: čvn 30

Ve vládě sedí banda chamtivých hajzlů! Serou na nás jako na placatej kámen a my si to necháme normálně líbit.“ Ozývá se uskřípnutý vztek se z hospod den co den.


Jednoho dne ale přijde změna a hlasy zní konečně sebevědomě a spokojeně: „chlapci nám pěkně zkrotli a slibují.“


A to vše vlivem jednoho faktoru: blížící se volby posílily hlas lidu a ohrozily svrchovanou poslaneckou autoritu...


Tento článek je inspirovaný Cialdiniho knihou Zbraně vlivu: Manipulativní techniky a jak se jim bránit. V tomto článku se budeme zajímat o pátou zbraň vlivu jménem Autorita. O ostatních zbraních se dočtete v předchozích článcích.


Já nemám příliš v lásce autority. Moje učitelka na základní škole ztratila můj respekt, když se nás snažila vystrašit prupovídkou „facka, funus, mozek na zdi,“ které se hned také sama zasmála.


Za jednu věc jí ale musím poděkovat. Osvobodila mě od podivné představy, že lidé, kteří jsou vůči nám v autoritativního postavení (učitelé, doktoři, šéfové či poslanci), jsou automaticky nezpochybnitelnými autoritami.


Ale i přes to, že si nadevše cením své samostatnosti a svobody, nemohu si nepřiznat jednu podstatnou věc: autoritám se vyhýbám, protože se jim nedokážu postavit.


Zatímco doma mám plnou pusu keců, stačí zahlédnout doktorský bílý plášť a najednou bez řečí sedím na lehátku a nechám si měřit rychle stoupající tlak, i když jsem přišla kvůli hemeroidům.


Myslím, že obdobně to má spousta z vás. A tento článek je o tom, proč tomu tak je.


Začneme poněkud krutým experimentem legendárního sociálního psychologa Stanleyho Milgrama.



„Špatně, červe!“ Aneb když to mezi námi jiskří



Milgramův experiment spočíval v malé zkoušce. Polovina testovaných účastníků se proměnila na učitele, kteří mají k dispozici správné odpovědi a panel plný knoflíků, pomocí kterého mohou trestat své žáky za špatné odpovědi.


Druhá polovina účastníků pak převzala roli žáků. Nechali se přikurtovat do křesla a napojit na šokový panel.


Úkolem žáků bylo naučit se dvojice čísel. V rámci zkoušky pak jejich učitel přečetl první číslo a student musel doplnit druhé. Pokud se spletl, učitel ho potrestal elektrickým šokem. A s každou nesprávnou odpovědí se intenzita šoků zvyšovala.


Zatímco za první chybičky to bylo jen takové 10voltové šolíchání, pokud experiment pokračoval dostatečně dlouho, učitelé se dostali až k tomu nejpřísnějšímu trestu, který představoval neviditelné kopnutí v hodnotě 450 voltů.


Tento výzkum přinesl jedno děsivé zjištění. ⅔ učitelů vyzkoušelo všech 30 tlačítek na svém panelu a dostalo se až k nejvyššímu 450voltovému trestu.


Již při 100 voltech si přitom žáci začali stěžovat na bolest. Při 200 voltech křičeli o pomoc a při 300 voltech žebrali o ukončení výzkumu.


Dobrou zprávou je, že lidé, kteří vystupovali v roli žáků, byli herci. Svou bolest jen předstírali. Panel nebyl k jejich tělům skutečně napojený. Milgram není sadista – narozdíl od účastníků experimentu?



gif


Submisivní Sadisti


Nebojte se. Lidé nejsou krutí. Pravým důvodem, proč učitelé prakticky týrali své žáky za špatné odpovědi, nejsou jejich sklony k sadismu a zneužití moci.


O tom vypovídá spíš Takzvaný stanfordský vězeňský experiment provedený roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. V rámci tohoto výzkumu se parta lidí rozdělila na vězně a dozorce se všemi příslušnými pravomocemi. Nicméně dozorci se po pár dnech stali vůči vězňům tak agresivní, že experiment musel být předčasně ukončen. Dodnes je výzkum smutně kontroverzní upomínkou toho, co se skrývá v naší hlavě a hlavně – jak moc a jak rychle prostředí kolem nás dokáže ovlivnit naše hodnoty. Buďme tedy vždy a všude vědomí a tolerantní.


Vraťme se ale k Milgramovu experimentu. Zde se prapůvod násilných činů skrývá v neschopnosti odmítnutí pokynu autority – doktorů a vedoucích výzkumu. Právě ti našim účastníkům vždy dali stručný pokyn, že musí v testu pokračovat.


Přitom pod vlivem viny někteří učitelé trpěli více, než jejich žáci. Rvali si vlasy, zatínali si nehty do paže, nervózně se uchechtávali a jako slabé malé děti stále dokola prosili výzkumníka, aby směli ukončit experiment.


Přečtěte si, co napsal nezávislý pozorovatel experimentu:

„Sledoval jsem podnikatele ve zralém věku, který byl na počátku experimentu vyrovnaný, při vstupu do laboratoře se usmíval a vyzařoval sebedůvěru. Během dvaceti minut se z něj stala cukající se, koktající troska, která se rychle blížila bodu nervového zhroucení. Trvale se tahal za ušní lalůček a proplétal prsty na rukou. V jednom okamžiku se praštil pěstí do čela a mumlal: „bože můj, zastav to.“ A přesto pokračoval dál a reagoval poslušností na každé slovo, které mu řekl experimentátor, a to až do konce.“

Zajímavé je, že když v rámci dalších milgramových scénářů dostali učitelé pokyn o pokračování ve výzkumu od jiného prostého účastníka výzkumu, neuposlechli a vykašlali se na to.


Když pak byli přítomni dva výzkumníci, kteří dávali protichůdné pokyny (pokračuj/nepokračuj), učitel vždy poslechl toho výše postaveného.


Lehce sadisticky komické pak byly situace, kdy u výzkumu asistovali výzkumníci „stejné šarže“. Opět jeden trval na pokračování a jeden na přerušení experimentu. V takovém připadě učitelé zoufale otáčeli hlavou od jednoho k druhému a v naprosté agonii zoufalství zaťali nehty do hracího pultíku neschopni se rozhodnost.


„Základním zjištěním studie je maximální ochota dospělých poslechnout téměř jakýkoliv rozkaz autority.“

Sociální psycholog Stanley Milgram o svém experimentu



gif


Jsme pohodlní


Málokdy ovšem dochází k takovým hraničním situacím, kdy se svíjíme pod tlakem poslechnout autoritu, i když to není v souladu s našimi hodnotami. Většinou je naopak pro nás rozhodnutí autority vítanou mentální zkratkou, která z nás udělá morálního vítěze – a to bez přemýšlení.


I kdybychom se rozhodli zabíjet, pokud to bude na rozkaz vyššího důstojníka, nikdo nás z ničeho špatného obviňovat nebude. Z války se vrátíme jako hrdinové, kteří si s sebou nesou doživotní morální trauma místo trestu doživotí. Již od školky je nám totiž jasné, že ten, kdo poslouchá, bude odměněn.


Systém autorit samozřejmě není samoúčelně špatný. Naše společnost potřebuje jistý, někdy vynucovaný řád, aby dokázala fungovat v takovém měřítku, na které jsme zvyklí.


„Anarchie má za následek život, který je osamělý, chudý, ošklivý, brutální a krátký.“

sociální filosof Thomas Hobbes


Jaká je tedy nejlepší cesta? Stejná jako u ostatních zbraní vlivu – nikdy nepřestat používat vlastní hlavu a uchylovat se k automatickým reakcím a poslechnout autoritu jen v případech, kdy je to přínosné. (Například když za námi stojí šavlozubý tygr a hlava kmene vykřikne „uteč!“)


gif

#1 TIP

Posloucháš zadkem


O tom, kam vede automatická poslušnost ve zdravotnickém sektoru psali profesoři farmakologie z Univerzity v Temple, Michael Cohen a Neil Davis. Ti z většiny problémů v nemocnici viní neschopnost personálu zpochybnit rozhodnutí vedoucího lékaře. Pokud se zde člověk ve vedoucím postavení mýlí, tak jak občas každý, nikdo z jeho podřízených si ho nedovolí opravit.


Komickým příkladem tohoto problému je záhadná anální léčba zánětu ucha. Cohen a Davis vypráví o lékaři, který pacientovi předepsal protizánětlivé kapky, které je třeba aplikovat do pravého ucha (Right ear). Ale protože to byl profík, tak využil zkratku. celý předpis tedy zněl „place in R ear“ (podávejte do Z adku).


Jak to dopadlo? Sestřička ani pacient ani na moment nezaváhali a pustili se do práce. A tak po několika dnech byl sice zánět v uchu stále stejný, ale pacientovo pozadí bylo čisté jako tvář boží.


Nemusíte být autorita, stačí tak vypadat



Za dlouhá léta společenského vývoje se v našich hlavách vytvořili spolehlivé zkratky o tom, jak má taková autorita vypadat. Stačí tak vidět bílý plášť a hned se nám spolehlivě rozklepou kolena. Už se ani nepídíme po tom, jestli si „pod plachetkou osoba“ náš respekt skutečně zaslouží.


Stejnou moc jako bílé pláště nad námi má mnoho věcí. Například diplomy, vojenské frčky, luxusní saka nebo třeba i královská koruna. Vnější autoritativní zkratky tak můžeme rozdělit do tří obecných kategorií: tituly, oblečení a ozdoby.



#2 TIP

Vypůjčená autorita


Dokonce i vypůjčená autorita na nás efektivně působí. Toho často využívá reklamní průmysl. Proto ještě před pár lety v reklamách na doplňky stravy účinkovali herci z Nemocnice na kraji města.

I když na scéně vidíme civilního Ladislava Chudíka, v našich hlavách nám kloubní preparát Proenzi doporučuje sám primář Sova!



I. Tituly


Fyzická velikost člověka a velikost jeho ducha jsou v našich hlavách v přímé souvislosti. Bylo tomu tak od nepaměti. A to nejen u nás. Podívejte se na soupeření různých zvířecích samců. Častkrát zjistíte, že k zastrašení svého protívníka se budou snažit zvětšít své tělo: savci naježí chlupy, ryby roztahují ploutve a nafukují se vodou, ptáci roztahují křídla.


Kožich, šupiny a peří. Zvířata často používají tyto své ozdoby jako důkaz své autority. (Ale o ozdobách ještě budeme mluvit později.) No a co tedy zbývá člověku se svou holou zadnicí? Nebojte se, také máme své mechanismy.


Během jednoho experimentu navštívil Cambridgský profesor postupně pět tříd plných australských vysokoškolských studentů. V první byl přestaven jako student, v další jako asistent, ve třetí jako odborný asistent, pak učitel a nakonec v páté jako profesor.


Když pak měli autralští studenti odhadnout, jak byl onen galantní návštevník vysoký, v průměru mu přidali centimetr společně s každým titulem. Jako profesor byl tedy vnímaný jako o 6 centimetrů vyšší než jako student.


Jaké ponaučení z toho plyne pro nejrůznější podvodníky a šedíře, kteří na vás chtějí působit autoritativně?


  1. Je dobré být vysoký (proto si šejdíři často dávají do bot vložky.)

  2. Je dobré mít na sobě nějaký autoritativní znak (ať už jde o srst, šupiny a peří, nebo o frčky, tituly a bílý plášť.)


3# TIP

Lékař není bůh


Ve třech nemocnicích na americkém středozápadě byl realizován experiment se znepokojivými výsledky. Výzkumníci hledali příčinu narůstající nezdravé poslušnosti vyškolených sester vůči doktorům a jejich neochotu zpochybnit nesprávné rozhodnutí svého nadřízeného.


Do dvaadvaceti sesteren tedy zavolal jeden z výzkumníků, který se představil jako „doktor“. Nařídil sestrám, aby podali konkrétnímu pacientovi 20 mg Astrigenu. Tedy léku, který není schválený k běžnému nemocničnímu použití.


Nejprve si řekneme, proč by sestra měla mít o takovém nařízení pochybnosti:


  1. Lék byl předepsán telefonicky. (= porušení nemocničních nařízení)

  2. Lék není autorizovaný. (= porušení nemocnicních nařízení)

  3. Předepsaná dávka je nebezpečné silná. (Na obalu léku je předepsaná doporučená denní dávka 10 mg.)

  4. Nařízení sděluje neznámý člověk, kterého sestra nikdy v životě neviděla.

Jak to dopadlo? Přes všechny výše zmíněné body 95 % sester uposlechlo neznámého muže v telefonu, jen proto, že tvrdil, že je „doktor“.


Dávejte si pozor. Lidé nepotřebují skutečný titul, aby vás zmanipulovali. Stačí prostě tvrdit, že ho mají.



gif


II. Oblečení


Nemocniční bílá, kněžská černá, vojenská zeleň, policejní modrá či...popelářská oranž? Co si budeme říkat, ve světě sociálního statusu šaty skutečně dělají člověka. A co nejrůznější podvodníčci ví a nám častokrát nedochází, je, že obléct si je může kdokoliv.


Jejich největším trumfem pak není těžko sehnatelná uniforma, ale něco mnohem prostšího, i když velmi působivého – dobře ušitý oblek.


Během výzkumu prováděného v Texasu jednatřicetiletý muž schválně porušoval předpisy a přecházel na červenou. V polovině případů měl na sobě dobře padnoucí oblek s kravatou a v té druhé pracovní kalhoty a košili. Výzkumníci pak vše tiše pozorovali z povzdálí a počítali, kolik chodců se nechá mužem „inspirovat“ a přejde také na červenou.


A výsledky? 3,5 krát více lidí následovalo muže v saku, které padlo jako ulité.



gif


3. Ozdoby

Malé ozdoby v podobě šperků i ty velké – například auta – nám propůjčují autoritativní postavení.


Myslíte si, že muži ve středním věku nadupaném autě jsou spíš k smíchu? Z experimentů naopak vyplývá, že lidé čekají podstatně déle s použitím klaksonu, když před nimi stojí na zelenou luxusní bourák. Prestižní vůz budí v lidech respekt a trochu také strach. „Nedovolí si“ na něj dělat ramena s klaksonem. Co kdyby v autě seděla nějaká vlivná osobnost?


Jak se bránit autoritám?


  • Uvědomte si, jak snadné je působit autoritativně. Pak už na vás bílý plášť a skvěle padnoucí oblek nebudou mít takový vliv.

  • Ptejte se sami sebe „je tato autorita skutečným odborníkem?“ U většiny doktorů a významných vědců jistě záhy dojdete k tomu, že odpověď zní ano. A u těch ostatních? Na ty je třeba si dát pozor.

  • Ptejte se sami sebe „je odbornost člověka relevatní k radě, kterou mi dává?“ I když je Ladislav Chudík výborný herec, který ztvárnil doktora, není to skutečný doktor. Kloubní preparát si od něj sice koupit můžete, ale pochopte, že jeho rady vychází z perfektně naučeného scénáře a nejsou podloženy léty zkušeností.

Buďte s každým krokem mazanější.


Zdroj: Zbraně vlivu

Kam dál? Čtvrtá zbraň vlivu: Oblíbenost




35 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše