Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Kapitán (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné


„Kapitáne, nemáme šanci!“ Křičel oranžový. „Takovou větu neznám, desátníku, a od vás jsem jí už vůbec nečekal!“ Zrudl ještě více červený kapitán. „Jsou všichni ozbrojeni? Nepřítel napadl již všechny okolní země. Musíme zaútočit!“





Desátník těkal očima po kapitánových botách. „Vidíte ty žluté?“ Pošeptal, „oni myslí, že … že jste blázen, že jste si boží příkaz jen vybájil, že se VÁM NEDÁ VĚŘIT, KAPITÁNE!“ Ryčel hystericky to, co už měl dlouho na srdci s důraznou dikcí na slovo kapitán, která červenému řezala všechny větve světa, na kterých by mohl potenciálně usednout. Červený povstal na svých dvou mohutných tlapách a výhružně se přiblížil k desátníkovi, jenž se pomalu měnil v rosol strachu: „Co jste to říkal?“ Zasyčel větu sémanticky oznamovací, byť na konci mystifikoval příjemce zprávy drobným pozvednutím hlasu. Oranžový se rozklepal. „Já, totiž, my, totiž, oni – ony říkají,“ (kde nemůžeš obvinit náboženství, nastrč ženu), „říkají, že nemohou věřit někomu, kdo je ze siamských dvojčat, jste prý posedlý ďáblem,“ (nicméně náboženství se dostane nakonec všude).

Poslední slova musel desátníkovi téměř odezírat z tlamy. Odpověď byla ale o to ráznější: „NESMYSL! Sami jste to slyšeli! Jak… jak se opovažují se takhle rouhat?!“ Červený dosahoval teploty, kdy byl schopen roztavit stěnu svého světa. „Pane, prosím, uklidněte se," zachraňoval voják situaci.

„Jednotky jsou připravené na boží příkaz, samozřejmě, jen vás varuji, že hlasy opozice sílí!“ Dodal starostlivě. „Nikdo nemá rád, když jsou mu podávány příkazy, však víte, o čem mluvím. Jsme neuvážliví se svými volbami. Kdybychom si směli sami volit vůdce, byl by to jistě stále větší a větší medvěd!“ „To máte pravdu,“ uklidnil se kapitán a znechuceně se ohlídl při vzpomínce na svůj národ. „Náš bůh a stvořitel k nám promluvil. Sami jste ho slyšeli, oslovil nás jménem. A pak oslovil nějakou cizí rasu, aby nás vyhledala v regálu 45. REGÁLU! 45. To je náš regál! Spadli snad z Regálu 46, že tomu nevěří? Všichni jsme ty hlasy slyšeli. Oni nás vyvedou do bezpečí, vy hlupče!“ Oranžový se nadechoval pro odpověď, ale okolní prostor zaplnil další křik kapitána: „Hlasy říkaly: Bojujte, bojujte o poslední sáček. BOJUJTE PRO SVOJE DĚTI!“ Desátník se zastyděl, ale nyní již nemohl couvnout.

„Buržoazie už vám nevěří, pane!“ Oranžový byl konečně upřímný. „Oni si nepřejí boha. Evoluce, pane,“ kapitán mohl rázem puknout vzteky: „Jaká EVOLUCE, vy těm pohádkám snad věříte, de-sá-tní-ku? Kecy! Dokud jsme nic nevěděli, nic jsme nepotřebovali. Cožpak nám nebylo lépe?“ Desátník nevěděl, co mu má říci. Jeho hlava mu našeptávala, že má hlad, i když přesně netušil, co tím myslí. Našeptávala mu, že by si lidé měli vládnout sami, i když přesně nevěděl, co tím myslí. Desátník byl jedním z prvních absolventů nejstarší a jediné univerzity, i když se ještě nevědělo, co se tím myslí. „Není to směšná představa? Že nás stvořila bytost nás převyšující k obrazu svému, či k obrazu, který znala ze svého okolí?" Kapitán mlčel. „Jsme tu jen my, pane. Není tedy logičtější, že jsme se vyvinuli postupem času, z jiných tvorů?" Kapitán mlčel. „Evoluce, pane, evoluce nám pokládá jednoduchou otázku: Můžeme dokázat existenci Boha?“ Následovalo ticho.

Pět vteřin ticha. Kapitán v amoku přestal mluvit jen k desátníkovi a rozkřičel se do celého širého světa: „Čím víc čtete, tím jste hloupější! Pane bože! Proč král začal poddané vzdělávat?“

„Král je mrtev!“

Ozvalo se hromovým hlasem. Za kapitánem stál celý národ. Tedy, jen za jeho zády, ne za ním. „A s ním zemřou všichni vyvolení rudé krve! Chceme svobodu! Budeme si vládnout sami!“ Zakřičel bílý.

O šest dní později

„A opravdu neexistovali dinosauři?“ zeptal se smutně malý chlapec s pusou plnou červených gumových medvídků při cestě z kostela. „Ne.“ Odpověděla skálopevně matka usmívajíc se do nedělního slunce.



0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše