Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Jak mě život odnaučil rýmovat (sbírka poezie 2011–2018)

První Přitom všechny děti se těší, až budou dospělí. Mají velký plány. Sedí u stolu, pokuřujou solený tyčinky a přemýšlej. Ale já tomu nevěřím. Že se plyšový opice chtějí vzdát.

A pak mi na poště přestali tykat.

Když si něco zapomenu na pobočce, tak za mnou nepoběží s bonbonama. Ale jednotkou na demontáž výbušnin. Je to nový svět.

Paní Birnerová. Kdo to sakra je?




Želva Přátelství se želvou je matoucí věc. Celé dny by se válela jen ne zádech. Miluje kulturu - celý život je zalezlá doma. Má zobák. Ale létá pouze vesmírem. Na její záda se vejde celý svět. I přes to je nejraději sama. Má tuhý kořínek, který tě uzdraví. O lásku nejeví zájem. Ale její krev dělá s lidmi divy. Vlastní tvrdou slupku. Ale když ji urazíš – tak si doma brečí do krunýře. Být želvou je těžké.




Pavouk V českém znění hráli. Pýcha ze dřeva. Sestra podobná poručíkovi ze Star Treku. Dvoje sirky v Helsinkách.

Sledujíc pavouka hodnotícího moje vystoupení na jednu z osmi, tuším, co dokáže strach. A kolikrát se ocitáme pod pantoflem k smrti drceni vlastním tělem. Na obou frontách leží vojáci s obuví v ruce sledujíce před sebou zemi nikoho. Na mě se nedostalo, tak roluju alespoň televizní magazín.

Jakmile se něco pohne, půjdeme to zabít ve jménu svých žen do Německa, do Itálie, do koupelny. Nepřítel leží mrtev, i když nosil štěstí.

Čas ho odnese ve starých novinách a zúrodní půdu. V českém znění hráli, protože rozuměli. I když byli s rozumem v koncích.




Bdění Někdy hrůzou nemůžu usnout. Co když za měsíc nebudu mít na jídlo a kde budu spát, když mi ujede tramvaj přes postel.

Všechny ty obyčejný strachy počítající s tím, že je tu ráno

do kterého se probudím. Ale zdaleka nejhorší je procitnout uprostřed ničeho.

Ležím na posteli. Uprostřed pevné jistoty, že všechny moje volby jsou lhostejný.

Všechny moje morální hlediska jsou moje věc.

Je to jen na mně říct, co je špatný.

Ležím unesená z bezvědomí.

K rodičům je to pár let zpátky. A není jedinej důvod proč by tohle měl bejt správnej byt nebo správná postel.

Uprostřed noci necítím nic. Nechci o tom ani psát.

Snažím se jen znovu. Pevně zavřít oči.




Blbej den Kdykoliv blíží se uragán. Když je ticho, všichni kolem jen prochází. Z toho dusna před změnou počasí lidi sbírají známky. Podtácky.

Cokoliv, co nikomu nechybí. Jsou obklíčeni. Asi bych se nikdy nesebrala, kdybys mě nezachránil svým nezájmem.




Věnování I. Nikdo neví, na kolik vypadáš, jen snad tuší kde jsi. Poznal jsem tě, byla jsi prvačka a mě to přišlo hrozně málo. Poznalas mě tam, kde mě nikdo jiný nikdy neviděl, a mě to přišlo hrozně málo. Motala se kolem tebe spousta starších chlapů, tys to ani neviděla a já tomu nerozuměl. Uplynul rok, co se známe, a já nevěřím, že je to tak hrozně málo.




Věnování II. Vždyť já to všechno chápu. a jsem díky tobě silnější a jsem díky tobě víc v pohodě a na rodiče milejší. A na svět se dívám jiným spektrem míň rozporuplných pocitů. A vím, že zarputilost patří dětem a vím, jak žít, když nejsi tu a vím, jak žít, když ve váze dojde voda a vím, že po hrdle se nesahá a chápu, že obloha vážně jen zdá se modrá a chápu, proč neříká se „přísahám“. Ale někdy probudím se a jsem trochu opilá a v ten moment zapomínám že tohle všechno už jsem věděla.




Věnování III. Všechno má svůj čas. Se zlomeným srdcem vyhazuju starý košile. Všechno má svůj čas. V dáli odráží se zvony – Jak můra zbláznila se do skleněného lustru. Spousta věcí ještě vyplave na povrch, až přestanu se chovat jako Hemingway. Všechno má svůj čas.




Věnování IV. Nic bych si nepřála více než být ti nablízku. Ale ty by ses na mě díval jako rozbitý porcelán na malé jezero. Přirozené a nezávislé. Bylo tu odjakživa, a přece máš niterný pocit, že jsi mě kdysi objímal.




Věnování VII. Nikdy nezapomenu. Říká se to často. Nikdy nezapomenu na tu představu, kterou jsem si o tobě vytvořil, s níž jsem se mazlil třeba celé noci. Zatímco tys mě podváděla S vlastní fantazií. Jednoho dne jsi řekla musíme si promluvit. A já tě proto opustil. Vždyť víš, že Moje žena nikdy nic nemusí.



Věnování VIII. Tak si říkám, co si asi myslíš. Jako by to bylo důležitý. Tak si říkám, jestli mě máš rád, jako bych to nevěděla. Tak si říkám, proč trávím čas přemýšlením, jako bych tím mohla změnit svět. Přitom by stačilo mít tě ráda a všechno je jinak.




Poezie Jsem blázen, když píšu, o čem psát nejde. A vždy, než dospěju na konec řádku, zlomí se moje víra v dokonalé poselství.

Jsem blázen, když píšu o dialogu beze slov s Kateřinou, již jsem pustil sednout v tramvaji. Ona hned poté překročí čáru a přímo před nosem mi vezme poslední výtisk poledníku.

Básníci jsou nenechavé kachny plující nocí respektováni pro svou bodrou nenucenost. A s prvním ranním paprskem nezapomenou zakokrhat.

Poezie, jsi jediná se kterou hovořím, když jedině nechci poslouchat sám sebe.




Proč mi Ignác četl přes rameno No tak ses díval. Hlad po vědění nejlepší je ukojit v náručí mladé ženy. Nechávám tě hltat načatý plátek přes levé rameno.

Nevyčítám ti nedostatek vlastní literatury, urna v tvých rukou má jen titulek, který už jsi jistě četl mnohokrát.

Co mě však zaráží, a tobě je to už asi jedno, že dneska tisknou horoskopy na levá ramena úmrtních oznámení.




Do větru Chtěla jsem si jenom v klidu dopít ranní věrtel whiskey, přečíst televizní program, vystřihnout křížovku do sbírky, když se objevila, a s sebou měla strženej ksicht.

Sebrala mi sklenku od úst a vtiskla poloviční polibek. Vzpomínala, jak jsme se spolu k sobě tiskly,

„Ale to už odvál čas, ty zrůdo.“ Zapálí si deštník a kouří pod požárním hlásičem. „Ty jsi byla vždycky do větru vid?“

Vzala jsem Annu Sputnikovnu ven a svůj dluh splatila svezením v nákupním košíku. Dlouhé vlasy se jí zamotaly do síťky na citrony. Aspoň bude zdravá, říkám si.

U pokladny stojím s polovinou života na páse. „Mohly jsme být dvě.“

Nebo tisíc.




Město Objal jsem tě a byl jsem sám. Světlo proniká do těla očima jako škvírou mezi mřížemi do kanálu. Generická krysa rychle utíká před světlem v zubech se zlatými klíči od města. Její srst za ní vlaje ve špagetách italské pýchy. Sebral jsem odvahu chytil ji jako těstovinu do výlevky. Objal jsem tě znovu.

Zavřel jsem oči a nechal vodu proudit nočními Benátkami. Kdo potřebuje zabít krysu. Společně jsme vstoupili do zapomenutého města.




Vůně kávy Hoď kamenem. Káva má konečný počet vůní.

Ta, která se mazlí, i když jí nesaháš po koktejly.

Ta, jež ti každé ráno pomůže do monterek, i když pracuješ jako právník.

Ta, jež je nabízena na každém rohu. A přestože moc nestojí o tvoji pozornost, tiskne se k tobě jako ňadra opulentní tety, o níž se říká, že má velké srdce.

Dám si panáka z automatu před zkouškou, protože dvě zla se navzájem krátí. Podávám si jí bez mléka jako pesticit na hmyz v žaludku.

Během cestování je nepostradatelná jako klíče v kanálu a nové lila kalhoty.

Je otravná jako vzdálení příbuzní na maturitním večírku. Sice každý ví, že k sobě patříme, ale fotit se nebudem.

Právě tu vůni miluji nejvíce - protože protiklady se přitahují. Hoď kamenem, jestli chceš něco říct.




Racek Kolik Racků zůstane doma, když otevřou se hranice? Dnes za nimi ruští turisté létají do helsinek a krmí je zbytky od bohatýrského stolu.

A tak to dělají po celém světě.




Bílá zvířata Bílá zvířata pokaždé kreslí letci, protože se neví, co bude dál.

Jednou spí se nadoblačně, jednou se potká starý známý, když by se přísahalo, že jsme nadobro samo.

Tři sestry stály u piana, nejmladší hrála o lásce se šťastným koncem.

Byť by se přísahalo, že je moc malá na to, aby věděla o čem hraje.

Ale vysvětlete dítěti, že něco nezná.

Hrála dál a letištěm se rozléhalo spokojené pobrukování beránků.

Když vstoupila jsem do veřejné haly, obchodní cestující sedící opodál je bránil pohledem.

Protože se neví, co bude dál.

Jednou chce se spát nadoblačně, byla to řeka, kdo postavil Tančící dům.

Ale vysvětlete dítěti, že něco nezná.




Věnování -I. Přes všechny peripetie života jsi mne doprovázela. Pomněnka s bolavými kotníky. Abych na konci v klidu zjistil, že jsem zase sám. A tak se nediv, že se neumím radovat, když bych měl, když právě vidím tě v dáli tančící. A v patách ohně nesnází, že krev se rozčilením ztrácí. A v prachu moje modlitba.




Podzimní Z kazetových pásek přes oči jsou mementa, která nikdo neposlouchá. Na podzimní smutek vezmu si další desku, to zpíval Cash, psovi na hraní. Škoda, že taky neumím zabrnkat upřímně na kytaru.




Předpověď Do kapes na drobný zapadá listí, u kotníku prosvítá rezavý řetěz života.

Suchá a rozbitá slova staví se na sebe, za hranice názoru nikdo se nedívá.

Na podzim padají, koukají do země. Občas nějaký sebereš, nikdo se nedívá.

S nechutí vyprávět pokládáš je na parapet vedle pozvánky do divadla, nikdo si nevšímá, že jsi pryč.

Další den přinese odpověď, všichni berou si deštníky, oči jsou zakryté. Mokrý rozbitý kousky kůže.




Domů Hledáš uzávěr pro kanály, tváříš se jako poslední pomeranč na kraji silnice. Charlesi, zastav se! (Vždyť víš, že pro něj nejsi ten pravej.) Myslíš si, že když jsi ve všem chyboval, nezasloužíš si správnej výsledek. Chceš vycouvat ze života známou cestou zpět, aby ses vrátil domů. Ale tam přece vede cesta rovnou za nosem. To ví každý, kdo na tebe čeká.




Silvestrovská Kdo má červený malý auto? Stojíš ve vchodu. Nemůžu ti nalejt rybí polívku. Pozor, to je syrový maso. Nějaká japonská atrakce se tu zhloupla na Silvestra. Přeparkovat už rozhodně nejdu. Půst Boba Marleyho! Když už máme ten reproduktor. Pak uděláme díru do rybníka. Snad si toho někdo všimne. A všem řekneme. Že ohňostroje jsou na hovno. Hele a čí je to červený auto před vchodem? Nenechte toho psa polykat kelímky. Ještě v nich něco zbylo.




Pomeranč Kousni do toho, co bylo. Dříve Sluncem. Dříve Zemí. V myšlenkách. Jsme stráveni. Pohlceni.




Sagrada Familia Sagrada familia, jsme jedna rodina s tisíci průduchy. Jsme jedna představa, že pohled na nebe z nás dělá světlou budoucnost.

Obrovské sousoší, jsme jedna rodina bez vlastní vůle dlaněmi vzhůru, ať na ně vidí.




Rohlík Holubi vyrývají mapu světa kusem rohlíku. Z okna je sleduje vandrák, kterého poslali spát bez večeře za to, že se přátelil se špínou ze sousedství. S pohledem na holuby člověk věří, že bez rohlíku nepřežije.




Cizinec Můžu si vzít obrázek? Zeptal se, jestli s ním půjdu domů a zůstanu navždy, než stiskl spoušť.




Bledý otec Horký černý čaj stojí na klimatizaci značky Toshiba, kondenzované kapky rtuti skáčou po katalánských dlaždičkách do kapsy mladého Ira, který si je vezme k srdci. Neříkal jsem to? Ahmed složil batoh vedle bílé výstavní plochy u neonového eskalátoru. Kultury by se neměly mísit. Ta místní mladá krev ho dozajista brzy otráví.

A sebere mu všechny prachy. Zamumlal nepřítomně bledý otec.




Tobě Já tě sice neznám, ale chtěl bych s tebou mít pár rozbitejch talířů, taky kafe - to protože ho mám rád. A čtyři sloupy, každý v jednom rohu, aby nás tam nikdo nezahnal. Jen na ty stěny se vykašli. Vyplníme si život tím, co zrovna přijde,




Služebník Jmenuji se Ciel. Prodávám balenou vodu na památku. Aby si turisti měli čím leštit čočky. V zimě si k práci beru svetr. To chodí málo lidí. A v létě si můžu dovolit tanec na klíně parku Güel.




Chlupy na boltcích Cigaretový kouř se divoce vznášel až se chlupy na boltcích zachvěly Miróových manekýnám na střeše muzea. Otevři okna, vůně spálených úhořů spojí se s doutníky ručně balenými a parou z párků, oběda baličů. Tady nahoře je snadné cítit se dobře. Nebát se ranit se, odhodit ty horké listy a podpálit polovinu města. Strach je studený. Drží se dole v ulicích pod prahy dveří, které se právě otevřely.




Marcipán Je to jednoduché a lidi se tomu smějou.

Miró miloval zadky a propaloval plátna, když přišla válka. Franco vedl býky na smrt - v tom nevidím nic nového. Gaudí odmítal udělat nákresy pro své stavby. Jejich odkazu se nikdo nesměje.

Berou se na stejnou váhu jako klíčenky, hrnečky s citáty zapomenutých mecenášů, či Mozartova hlava na koulích.

A pak jsou tu ty dětské knížky.

O avangardních malířích, které jsou složitější než originál.

Asi že v tom je ten rozdíl. Když se jednoduchost týká peněz, je to složité.




Nedělní dopoledne Na zátce od piva obědvat se nedá, protestovala první dvě minuty. Jak to můžeš říct, když jsme na ní včera seděli celý večer.

Paprsky pálily můj obnažený zátylek.

Jen rytíři vydrží na kulatém stolu. Řekla a šla si pro kafe zanechavši mne na tom nejmenším balkonku na Plaça de Catalunya.




Útes Největší projev lásky, to jest když vlna objímmá útes. Pokaždé nová a zase nová pohladí jej po tváři z lítosti, že rozhodl se zůstat. A trochu proti jeho vůli odnese pryč nepatrný kousek kamene, až jednou jeho skálopevné jistoty zcela zmizí.




První II. Věnuji ti dnes svou první báseň - a co to znamená. Věnuji ti svou první báseň, hned jak jsem se vrátila.

Vzpomínám, že jsem hodně křičela a dívala se do očí cizím ženám, jež měnily si se mnou místo na životě - to jsem si jen myslela.

v jednom světě já věřila, že jsem dospěla. - Tak nediv se, že nebudím se veselá. Ráno dej si čaj a čekej, co to udělá.

Podruhé nezmizel ten mlžný opar docela. Dlouho jsem tím místem bloudila, řekl jsi piš a odvrátil se pryč - už nevím, kudy bych se vrátila.

Celý den budím se, myslím, tam, kde bych neměla. Věnuji ti dnes svou první báseň, nezlob se, že není docela




Myslel Vítr tahá košile do známých dálek. Čas ukazuje na ručičky spjaté jako provaz, tabák gondoly mění se v sametová oblaka na kůži Adiže. S tímhle pohledem – ani známky po úzkosti. Tak jsi na mě myslel. V misce pro kočku s polovinou měsíce.




Hra Jak si můžeš myslet, že je to hra. K tobě jsem byl vždycky upřímný.

A od tebe už si nic nepamatuju, protože jsem začal zase přemýšlet.




Báječné Tak to je báječné. Usmál se a roztrhl chléb na dva kusy, které narval do krku dvěma slepicím, jež přestaly snášet jeho názory.




Bolavá vzpomínka Kdo řekl, že se smíš ztratit v krku převlečené ostružiny, jejíž srdce stéká po ženském lýtku. Spolykat jen pár vytáčených čísel jako bys nikdy nebyl. Ale to bych pak zmizel i já pozřen uvnitř sebe.




Prací prášek Odmítám říkat vám, jak užívat tuto poezii. Jestli třikrát denně a kolik listů po jídle. Odmítám vysvětlovat, k čemu slouží. A jestli je bezpečné ji v nejlepším. přerušovat. Odmítám myslet za vás. Odmítám vás tvořit. Odmítám být vaším nákupním košíkem. A v neděli za mnou nelezte.




Reklama Nejsi ukřičená. Prodalas svůj jazyk a vložili ti pod něj minci. Teď je tvoje duše příliš těžká a klesá mezi regály.




Text Není čím psát. Klient chce dobré konce. Historické atlasy na prodej místo kalendáře. Ruce z listování vysychající a nic neřeknou. Na konci řetězce visí spalovač černých chlupů. Osamělý kat. Má na krku červený pruh látky. Je to dárce. Poslední večer má ustláno na peří. Mrtvého holuba zahodili do kouta na hromadu pro kočku.




Hřbitov zvířátek Dnes jsem navštívil hřbitov zvířátek. Byly tam veverky, lišky a tři štěňata. Žába pod stínem ustrnula držíc servitek a potok přes ní tekl proudem. Začal jsem zpívat a utírat slzy do náhrobku neznámého Zajíce, protože doma tohle dělat nesmím. Přišel jsem v obleku a drobnými v kapse. Odměnou v ruce bylo záříčí slunce, ale já ho chtěl zničit a vyprávět vtipy, protože doma tohle dělat nesmím. Pak nad pasekou myl jsem si obličej až z něj nic nezbylo. Neviděl jsem, že ostatní ožívají a přistupují blíž, protože nic lidského nesmí do lesa. A úplatek to nespraví.

Zvířátka si vypráví, zatímco jsem oslepen, jak do hospody chodí umírat a že musím ven.




Copytext

Jsem copywriter. Nejsem vtipná. Jsem copywriter. Nejsem vtipná.

Jsem hrdina z románů o penzijním připojištění a mléčných výrobcích s knírem. Jsem copywriter.

Moje práce má stejnou hodnotu i gramáž. Jsem copywriter.

Bojuju. Perem, ne mečem. Jsem rytíř Mac Intoš. A pořád zvracím v autobuse. Vyrobili mě, abych udělala díru do světa s karpálním tunelem.

Je devět večer. Přicházím domů v pantoflích. Pod rukou omáčku na těstoviny značky Albert, do které namáčím surimi tyčinky, neboli Caesar salát z mořských zbytků za dvě pětky. Vedle stojí studený kafe jako stydliná nahá Tahiťanka s vychladnou inspirací.

Je to více, než jen příběh. Je to reklama. Buď originální, ale ať to lidi hned pochopí. Nový tekutý prací prášek Archymedes. Jeho síla Vás nadlehčí.

Je to prostě práce. Pro lidi jako já s vážnou tváří propagující přípravky po nichž pleť připomíná povrch PVC.

Tým mladých teenagerů s tricetiletou praxí hledá intelektuálneho copíka. Jsi-li textů král, píšeš švabachem, ale nic si tim nekompenzuješ? Pojď k nám. Jmenují-li se dva tvoji imaginární přátelé Sultán a Tyrl?

Jsi-li žena, jež čte Heideggera na gauči ve své staré uniformě roztleskávačky? Potom-li jsi přesně ten/ta/to, koho potřebujeme pro popis e-shopu lahůdkových potravin.

Přidej se k nám a zasej sémě sémantického zvěrstva! Jakého zvěrstva?

Uvedu pár sloganů jako příklad. Abys věděl/la/lo že si myslíme, že psát uní každej debil.

Rohlík, který by si pokouřil i Hemingway Věř a kus sýra tě uzdraví Sterilizované ovoce podle Rasputina. Namočte se do kompotu.

Dobré copy vyřeší Vaši trampotu.




Slam interní V břišní dutině, nedaleko Helsinek, spalo dítě již dvacet let.

Okem nezralým, dívalo se na nebe. Nebe protkané žilami obcházelo jej nebetyčným obloukem. Vidělo sebe jako zánět kokpitu.

Otevřelo oči a s vůní nového sejmulo ochrannou fólii. Otevřelo oči – a mělo v nich vodu.

Proplouváš životem a nebe zůstává modré, i když se schováváš na dně jezera. Se zavřenýma očima poznáš mě po hmatu, když je otevřeš – držím tě pod srdcem, kolem krku máš provaz a lidi tomu říkají nejpevnější z pout.

Kdykoliv se zlobíš, v břiše mi umře motýl. Dítě se dvacet let topilo stále hlouběji.

Zuby jako jehlou na vinylu dávalo mi najevo koloběh života. Jak mocný může být člověk, jenž na své tělo nedosáhne. Roky procházely jak mléko v lednici.

Jaro za létem závistí odkvétá. Dítě se zavřenýma očima pláče nad svou tragedií, jež nemá jméno.

Jak na ni zavolám, Anno? Magdaléno? Po stropě chodívá vždy, když se opije. Vyhýbá se česání vlasů.

A protože vlastní sebe a to je málo. Žádné city ještě nepošlapalo. Jednou tě dostanou.

Rostlo a všechny věci kolem něj přibývaly na váze a padaly k zemi. Převrhlo na sebe mísu s ovocem a svět získal hořkou pachuť.

Když plavu hlavou dolů ve Vltavě, jsi tak vysoko. A i když je noc černá, ty vyspíš se do růžova. Někde nad hlavou tikají hodiny a ty je slyšíš.

O tom bych chtěla, abys mi vyprávěl. Jen času nám už nezbývá. Televize, protože je médium, tak už ví, že se blíží konec. Poslouchej.




Modrý I když pro to nejsou důkazy. Většina lidí s tím souhlasí: Přicházíme na zem umírat. S mikrofonem u pusy.

Nebo v lavici nad podepsaným papírem. Největším nepřítelem lidstva je vybělený placatý strom. Univerzitní diplom jest indikačním papírkem lidského charakteru. Přicházíme na zem umírat s pivem u pusy.

v podniku s vynikající obsluhou, která zuřivě točí jedno za druhým doufajíce, že urychlí čas a bude moci jít před půlnocí domů. Stačí jednou za generaci trhnout vstupenku, skočit z vesmíru přímo do fáze mimozemšťana. A mám vyhráno, z místa už mě nevyhoděj ani kdyby chtěli při dnešních možnostech medicíny. Během života je dobré také podnikat hovory s Mexikem. Tak jim říkají ateisté. Podnikům, kde ví všechno. V těch luxusnějších si můžete dát i trochu vína a oplatku na účet volaného. Bůh je trojjediný a proto můžeme jíst Ježíše Krista. Je to jako žvýkat rameno hvězdice. Vždycky když vidím modrou, tak si na to vzpomenu. Že obloha je ve skutečnosti průhledná. Jsou to jen plyny a světlo. Ale aby ses necítil nahatej, říká se, že je modrá. Modrá píseň, když ses učil azbuku, protože jsi nemohl cestovat. Modrobílá vrána na rodinném srazu. Modrá velryba a v ní skautský tábor, který ušetřil za letenky. Člověk je tragéd. A tak snad chce, abys ho litoval. A tak snad oslavím modrou chudobu vánočním cukrovím uprostřed bikinové sezóny a jdu spát. Se zavřenýma očima vstupuji se svým velkým zadkem do rakety a pod nohama mě táhne k zemi pupeční šňůra. To se ze slamu stal jen modrý sen. Modrá je taky láska ve dvou. A proto hledám muže s modrýma očima. Jak jinak ti uvidím do duše, když hnědá není průhledná. To si snad budeme muset povídat. A protože dneska všichni víme všechno, tak ti každý večer budu šeptat ve třičtvrtě na intimitu, že jsi moje akvárium a já ti vidím až na dno.


Vyznání Z rádia slyším hlasy.

Důvěru v ně tesám do kříže, není to vážně divný, že chci být sám. Ve světě bez drátů cítím se být spoutáván víc, než kdy dřív. Co si myslet a co znát, normativně sdělovat. Od stěny ke stěně. Přitažen za nohu. S mobilem v bahotu. Na zádech nosím vesmír v internetu a zákaz jej opustit. Z rádia slyším hlasy, prodávají Atlasy. A každý jeden z nich má na zádech krásnou Persefonu, krásnou modrou planetu. Zatímco já toužím zůstat Plutem. Věrně milovat život zpovzdálí. Do kopců i do údolí dostat se na mapě stojí stejný objem námahy. Na zádech nosím celý vesmír. Každý den je blíž a blíž mému srdci. Přesto chtěl bych být sám. Poloměr mých vztahů nedosáhne na okraj papíru. Už jen z rádia slyším hlasy. Zkoumají kariérní plusy a mínusy, v součtu o nic nejde. A když jdu spát, nebojím se zavřít oči, protože temnota, jakkoliv hluboká a nekonečná, je jeden příkazový řádek bez obsahu. Tak dobrou a dík za snahu být přítomen. Když píšu svůj život na okraj papíru, nedělám si starost s poloměrem oblouku, jakým se mi lidskost vyhýbá. Z rádia slyším hlasy nových a nových mesiášů. Žádají lidstvo o koncentrovanou pozornost, která ti zúží víčka, až tvůj pohled na svět bude vypadat jako hlaveň pušky. Až vystřelíš svůj názor na svět. Víš, jakou změnu zaviní. Až vztyčíš svůj prapor na svém poli. Změní se na pole bitevní. Z rádia slyším hlasy nových a nových mesiášů. Podplácejí Persefonu, aby jim dala do roka dvě jara, a oni okusili plody vítězství. S pohledem jak hlaveň pušky berou mi ji z náručí. Ze země Pluta, z planety bez svítání, bez času! A teď i beze jména. Abych mohl dále žít na zmizené planetě, musel jsem obětovat přiznání, že už chybím jen sám sobě.




Žába Nevíš, co se životem. Žába sedí na žaludku. Zavlažuje záhony okurek. Od tý doby, co jsme vyrostli mají sezónu. A taky v Albertu je v akci vždycky nějakej dresink, takže máme docela pohodovej život. Někdo to dobře promyslel. Škoda, že jsem to nebyl já. Škoda, že jsem to nebyla já. Škoda. Řídím svůj svět, žvatláš si ze spaní, řídím svůj svět. Možná nejsem manažer. A nedřu se jako pes. A možná nemám kolem krku kravatu. Moje poslední vodítko ke slávě byla pupeční šňůra. To proto, že jsem originál. Řídím svůj svět. Ráno vyskočíš z postele, propocený jako místo činu se zbytky bílý křídy, kterou si natíráš na chodidla, abys neumazal prostěradla. Na hranicích s koupelnou zaplatíš průvanu, že ti připomíná, aby sis vzal kalhoty. Že ti připomíná, abys sehnal peníze na vodu, co smývá ti křídu z chodidel. A tak znovu vyrážíš do práce. Prodat dalších osm hodin svýho času. Večer obvykle probíhá sklizeň okurek, pohádáš se s televizí, vyčistíš si zuby, a kdyby ses trošku bál, koupíš si rychle on-line nějakej drahej nesmysl. Kdo řídí tvůj svět. Televize v rohu šumí. Kdo řídí tvůj svět. V ten moment slyšíš opici mlátit paličkami na ušní bublinek. Zmáčkneš ji hlavu a z kapsy ti vyskočí nejlepší kamarád s utrženým sluchátkem. Volá o pomoc. Stěžuje si na deprese. Jeho žába chce letět na dovolenou. Kevine, proč mám žábu. Plácá hovadiny, že je ve srabu a volá kamaráda. Protože byla drahá. Zkusíš tip, co ti poradila televize. Operátor do záznamu hovoru propíše tři tečky. Dík, příteli, zavěsím. Tenhle problém jsi neuhasil. Je ti smutno. Kde jsou ty časy, kdy stačilo zavolat další pivo. Tak takhle já tě znám. Říkáš, těžký je mi rozumět. Protože jsem v tom sám. Dokud tu se mnou v pokoji nechce bejt celej svět, tak jsem asi zklamal.


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše