Jak mě život odnaučil rýmovat (sbírka poezie 2011–2018)

První Přitom všechny děti se těší, až budou dospělí. Mají velký plány. Sedí u stolu, pokuřujou solený tyčinky a přemýšlej. Ale já tomu nevěřím. Že se plyšový opice chtějí vzdát.

A pak mi na poště přestali tykat.

Když si něco zapomenu na pobočce, tak za mnou nepoběží s bonbonama. Ale jednotkou na demontáž výbušnin. Je to nový svět.

Paní Birnerová. Kdo to sakra je?




Želva Přátelství se želvou je matoucí věc. Celé dny by se válela jen ne zádech. Miluje kulturu - celý život je zalezlá doma. Má zobák. Ale létá pouze vesmírem. Na její záda se vejde celý svět. I přes to je nejraději sama. Má tuhý kořínek, který tě uzdraví. O lásku nejeví zájem. Ale její krev dělá s lidmi divy. Vlastní tvrdou slupku. Ale když ji urazíš – tak si doma brečí do krunýře. Být želvou je těžké.




Pavouk V českém znění hráli. Pýcha ze dřeva. Sestra podobná poručíkovi ze Star Treku. Dvoje sirky v Helsinkách.

Sledujíc pavouka hodnotícího moje vystoupení na jednu z osmi, tuším, co dokáže strach. A kolikrát se ocitáme pod pantoflem k smrti drceni vlastním tělem. Na obou frontách leží vojáci s obuví v ruce sledujíce před sebou zemi nikoho. Na mě se nedostalo, tak roluju alespoň televizní magazín.

Jakmile se něco pohne, půjdeme to zabít ve jménu svých žen do Německa, do Itálie, do koupelny. Nepřítel leží mrtev, i když nosil štěstí.

Čas ho odnese ve starých novinách a zúrodní půdu. V českém znění hráli, protože rozuměli. I když byli s rozumem v koncích.




Bdění Někdy hrůzou nemůžu usnout. Co když za měsíc nebudu mít na jídlo a kde budu spát, když mi ujede tramvaj přes postel.

Všechny ty obyčejný strachy počítající s tím, že je tu ráno

do kterého se probudím. Ale zdaleka nejhorší je procitnout uprostřed ničeho.

Ležím na posteli. Uprostřed pevné jistoty, že všechny moje volby jsou lhostejný.

Všechny moje morální hlediska jsou moje věc.

Je to jen na mně říct, co je špatný.

Ležím unesená z bezvědomí.

K rodičům je to pár let zpátky. A není jedinej důvod proč by tohle měl bejt správnej byt nebo správná postel.

Uprostřed noci necítím nic. Nechci o tom ani psát.

Snažím se jen znovu. Pevně zavřít oči.




Blbej den Kdykoliv blíží se uragán. Když je ticho, všichni kolem jen prochází. Z toho dusna před změnou počasí lidi sbírají známky. Podtácky.

Cokoliv, co nikomu nechybí. Jsou obklíčeni. Asi bych se nikdy nesebrala, kdybys mě nezachránil svým nezájmem.




Věnování I. Nikdo neví, na kolik vypadáš, jen snad tuší kde jsi. Poznal jsem tě, byla jsi prvačka a mě to přišlo hrozně málo. Poznalas mě tam, kde mě nikdo jiný nikdy neviděl, a mě to přišlo hrozně málo. Motala se kolem tebe spousta starších chlapů, tys to ani neviděla a já tomu nerozuměl. Uplynul rok, co se známe, a já nevěřím, že je to tak hrozně málo.




Věnování II. Vždyť já to všechno chápu. a jsem díky tobě silnější a jsem díky tobě víc v pohodě a na rodiče milejší. A na svět se dívám jiným spektrem míň rozporuplných pocitů. A vím, že zarputilost patří dětem a vím, jak žít, když nejsi tu a vím, jak žít, když ve váze dojde voda a vím, že po hrdle se nesahá a chápu, že obloha vážně jen zdá se modrá a chápu, proč neříká se „přísahám“. Ale někdy probudím se a jsem trochu opilá a v ten moment zapomínám že tohle všechno už jsem věděla.




Věnování III. Všechno má svůj čas. Se zlomeným srdcem vyhazuju starý košile. Všechno má svůj čas. V dáli odráží se zvony – Jak můra zbláznila se do skleněného lustru. Spousta věcí ještě vyplave na povrch, až přestanu se chovat jako Hemingway. Všechno má svůj čas.




Věnování IV. Nic bych si nepřála více než být ti nablízku. Ale ty by ses na mě díval jako rozbitý porcelán na malé jezero. Přirozené a nezávislé. Bylo tu odjakživa, a přece máš niterný pocit, že jsi mě kdysi objímal.




Věnování VII. Nikdy nezapomenu. Říká se to často. Nikdy nezapomenu na tu představu, kterou jsem si o tobě vytvořil, s níž jsem se mazlil třeba celé noci. Zatímco tys mě podváděla S vlastní fantazií. Jednoho dne jsi řekla musíme si promluvit. A já tě proto opustil. Vždyť víš, že Moje žena nikdy nic nemusí.



Věnování VIII. Tak si říkám, co si asi myslíš. Jako by to bylo důležitý. Tak si říkám, jestli mě máš rád, jako bych to nevěděla. Tak si říkám, proč trávím čas přemýšlením, jako bych tím mohla změnit svět. Přitom by stačilo mít tě ráda a všechno je jinak.




Poezie Jsem blázen, když píšu, o čem psát nejde. A vždy, než dospěju na konec řádku, zlomí se moje víra v dokonalé poselství.

Jsem blázen, když píšu o dialogu beze slov s Kateřinou, již jsem pustil sednout v tramvaji. Ona hned poté překročí čáru a přímo před nosem mi vezme poslední výtisk poledníku.

Básníci jsou nenechavé kachny plující nocí respektováni pro svou bodrou nenucenost. A s prvním ranním paprskem nezapomenou zakokrhat.

Poezie, jsi jediná se kterou hovořím, když jedině nechci poslouchat sám sebe.




Proč mi Ignác četl přes rameno No tak ses díval. Hlad po vědění nejlepší je ukojit v náručí mladé ženy. Nechávám tě hltat načatý plátek přes levé rameno.

Nevyčítám ti nedostatek vlastní literatury, urna v tvých rukou má jen titulek, který už jsi jistě četl mnohokrát.

Co mě však zaráží, a tobě je to už asi jedno, že dneska tisknou horoskopy na levá ramena úmrtních oznámení.




Do větru Chtěla jsem si jenom v klidu dopít ranní věrtel whiskey, přečíst televizní program, vystřihnout křížovku do sbírky, když se objevila, a s sebou měla strženej ksicht.

Sebrala mi sklenku od úst a vtiskla poloviční polibek. Vzpomínala, jak jsme se spolu k sobě tiskly,

„Ale to už odvál čas, ty zrůdo.“ Zapálí si deštník a kouří pod požárním hlásičem. „Ty jsi byla vždycky do větru vid?“

Vzala jsem Annu Sputnikovnu ven a svůj dluh splatila svezením v nákupním košíku. Dlouhé vlasy se jí zamotaly do síťky na citrony. Aspoň bude zdravá, říkám si.

U pokladny stojím s polovinou života na páse. „Mohly jsme být dvě.“

Nebo tisíc.




Město Objal jsem tě a byl jsem sám. Světlo proniká do těla očima jako škvírou mezi mřížemi do kanálu. Generická krysa rychle utíká před světlem v zubech se zlatými klíči od města. Její srst za ní vlaje ve špagetách italské pýchy. Sebral jsem odvahu chytil ji jako těstovinu do výlevky. Objal jsem tě znovu.

Zavřel jsem oči a nechal vodu proudit nočními Benátkami. Kdo potřebuje zabít krysu. Společně jsme vstoupili do zapomenutého města.




Vůně kávy Hoď kamenem. Káva má konečný počet vůní.

Ta, která se mazlí, i když jí nesaháš po koktejly.

Ta, jež ti každé ráno pomůže do monterek, i když pracuješ jako právník.

Ta, jež je nabízena na každém rohu. A přestože moc nestojí o tvoji pozornost, tiskne se k tobě jako ňadra opulentní tety, o níž se říká, že má velké srdce.

Dám si panáka z automatu před zkouškou, protože dvě zla se navzájem krátí. Podávám si jí bez mléka jako pesticit na hmyz v žaludku.

Během cestování je nepostradatelná jako klíče v kanálu a nové lila kalhoty.

Je otravná jako vzdálení příbuzní na maturitním večírku. Sice každý ví, že k sobě patříme, ale fotit se nebudem.

Právě tu vůni miluji nejvíce - protože protiklady se přitahují. Hoď kamenem, jestli chceš něco říct.




Racek Kolik Racků zůstane doma, když otevřou se hranice? Dnes za nimi ruští turisté létají do helsinek a krmí je zbytky od bohatýrského stolu.

A tak to dělají po celém světě.




Bílá zvířata Bílá zvířata pokaždé kreslí letci, protože se neví, co bude dál.

Jednou spí se nadoblačně, jednou se potká starý známý, když by se přísahalo, že jsme nadobro samo.

Tři sestry stály u piana, nejmladší hrála o lásce se šťastným koncem.

Byť by se přísahalo, že je moc malá na to, aby věděla o čem hraje.

Ale vysvětlete dítěti, že něco nezná.

Hrála dál a letištěm se rozléhalo spokojené pobrukování beránků.

Když vstoupila jsem do veřejné haly, obchodní cestující sedící opodál je bránil pohledem.

Protože se neví, co bude dál.

Jednou chce se spát nadoblačně, byla to řeka, kdo postavil Tančící dům.

Ale vysvětlete dítěti, že něco nezná.




Věnování -I. Přes všechny peripetie života jsi mne doprovázela. Pomněnka s bolavými kotníky. Abych na konci v klidu zjistil, že jsem zase sám. A tak se nediv, že se neumím radovat, když bych měl, když právě vidím tě v dáli tančící. A v patách ohně nesnází, že krev se rozčilením ztrácí. A v prachu moje modlitba.




Podzimní Z kazetových pásek přes oči jsou mementa, která nikdo neposlouchá. Na podzimní smutek vezmu si další desku, to zpíval Cash, psovi na hraní. Škoda, že taky neumím zabrnkat upřímně na kytaru.




Předpověď Do kapes na drobný zapadá listí, u kotníku prosvítá rezavý řetěz života.

Suchá a rozbitá slova staví se na sebe, za hranice názoru nikdo se nedívá.

Na podzim padají, koukají do země. Občas nějaký sebereš, nikdo se nedívá.

S nechutí vyprávět pokládáš je na parapet vedle pozvánky do divadla, nikdo si nevšímá, že jsi pryč.

Další den přinese odpověď, všichni berou si deštníky, oči jsou zakryté. Mokrý rozbitý kousky kůže.




Domů Hledáš uzávěr pro kanály, tváříš se jako poslední pomeranč na kraji silnice. Charlesi, zastav se! (Vždyť víš, že pro něj nejsi ten pravej.) Myslíš si, že když jsi ve všem chyboval, nezasloužíš si správnej výsledek. Chceš vycouvat ze života známou cestou zpět, aby ses vrátil domů. Ale tam přece vede cesta rovnou za nosem. To ví každý, kdo na tebe čeká.




Silvestrovská Kdo má červený malý auto? Stojíš ve vchodu. Nemůžu ti nalejt rybí polívku. Pozor, to je syrový maso. Nějaká japonská atrakce se tu zhloupla na Silvestra. Přeparkovat už rozhodně nejdu. Půst Boba Marleyho! Když už máme ten reproduktor. Pak uděláme díru do rybníka. Snad si toho někdo všimne. A všem řekneme. Že ohňostroje jsou na hovno. Hele a čí je to červený auto před vchodem? Nenechte toho psa polykat kelímky. Ještě v nich něco zbylo.




Pomeranč Kousni do toho, co bylo. Dříve Sluncem. Dříve Zemí. V myšlenkách. Jsme stráveni. Pohlceni.




Sagrada Familia Sagrada familia, jsme jedna rodina s tisíci průduchy. Jsme jedna představa, že pohled na nebe z nás dělá světlou budoucnost.

Obrovské sousoší, jsme jedna rodina bez vlastní vůle dlaněmi vzhůru, ať na ně vidí.




Rohlík Holubi vyrývají mapu světa kusem rohlíku. Z okna je sleduje vandrák, kterého poslali spát bez večeře za to, že se přátelil se špínou ze sousedství. S pohledem na holuby člověk věří, že bez rohlíku nepřežije.




Cizinec Můžu si vzít obrázek? Zeptal se, jestli s ním půjdu domů a zůstanu navždy, než stiskl spoušť.




Bledý otec Horký černý čaj stojí na klimatizaci značky Toshiba, kondenzované kapky rtuti skáčou po katalánských dlaždičkách do kapsy mladého Ira, který si je vezme k srdci. Neříkal jsem to? Ahmed složil batoh vedle bílé výstavní plochy u neonového eskalátoru. Kultury by se neměly mísit. Ta místní mladá krev ho dozajista brzy otráví.

A sebere mu všechny prachy. Zamumlal nepřítomně bledý otec.




Tobě Já tě sice neznám, ale chtěl bych s tebou mít pár rozbitejch talířů, taky kafe - to protože ho mám rád. A čtyři sloupy, každý v jednom rohu, aby nás tam nikdo nezahnal. Jen na ty stěny se vykašli. Vyplníme si život tím, co zrovna přijde,




Služebník Jmenuji se Ciel. Prodávám balenou vodu na památku. Aby si turisti měli čím leštit čočky. V zimě si k práci beru svetr. To chodí málo lidí. A v létě si můžu dovolit tanec na klíně parku Güel.




Chlupy na boltcích Cigaretový kouř se divoce vznášel až se chlupy na boltcích zachvěly Miróových manekýnám na střeše muzea. Otevři okna, vůně spálených úhořů spojí se s doutníky ručně balenými a parou z párků, oběda baličů. Tady nahoře je snadné cítit se dobře. Nebát se ranit se, odhodit ty horké listy a podpálit polovinu města. Strach je studený. Drží se dole v ulicích pod prahy dveří, které se právě otevřely.




Marcipán Je to jednoduché a lidi se tomu smějou.

Miró miloval zadky a propaloval plátna, když přišla válka. Franco vedl býky na smrt - v tom nevidím nic nového. Gaudí odmítal udělat nákresy pro své stavby. Jejich odkazu se nikdo nesměje.

Berou se na stejnou váhu jako klíčenky, hrnečky s citáty zapomenutých mecenášů, či Mozartova hlava na koulích.

A pak jsou tu ty dětské knížky.

O avangardních malířích, které jsou složitější než originál.

Asi že v tom je ten rozdíl. Když se jednoduchost týká peněz, je to složité.