Dobrý Kafe (krátká povídka)

Aktualizace: led 26

„Můj táta vždycky říkával ‚hm, dobrý kafe.‘“ Zavzpomínal barista. „Jo to byly starý dobrý časy,“ odtušil zákazník a barista nad jeho frázovytými dvířky do Nostalgie nepřátelsky přivřel oči. Ale vzpomínka na svého otce už jej zavlekla příliš daleko na to, aby se vymanil a změnil téma. „Jo, von pracoval těžce. To ještě byly jiný hodiny. Osmičky. Chápete to?“ Chechtal se. „Osmihodinový směny jsou jen dalším důkazem toho, že se neumíme ve vhodnou chvíli zbavit zastaralých návyků a ponechat si z nich jen zdravý sentiment,“ odpověděl monotónně zákazník.





„Táta chodil do fabriky každý ráno a vždycky se vracel utahanej jako kůň,“ pokračoval barista. „Co dělal taťka?“ Zeptal se zákazník. „Chodil do fabriky,“ odpověděl zasvěceně barista. „Vracel se a byl umazanej od oleje,“ pokračoval barista. „Od oleje?“ Zeptal se opět bdělý zákazník posilněný kávou. „Od oleje,“ zopakoval barista. „Jenže montérky si převlíkal až doma. Chodil každej den tímhle městem v usmolených montérkách. V tramvajích si nikdy nesedal. Ze slušnosti. I když ho po padesátce lidi začali pouštět.“ „Po padesátce? “ zeptá se zasmušile zákazník s pramenem šedým vlasů třepotajícím se ve větru klimatizace. „Po padesátce,“ potvrdil číšník. „Tak von měl prý vždycky strašnou chuť na kafe. Ale po cestě se nemohl stavil v žádný navoněný kavárně, protože měl ty špinavý montérky od oleje.“ Barista udělá krátkou pauzu, ale zákazník mlčí a bezmyšlenkovitě krouží lžičkou ve svém espressu.


„A tak chodil kolem těch výloh,“ barista pokračuje, „kde si všichni po práci automaticky dopřávali latté nebo macchiato,“ zákazník se nadechl, aby baristu upozornil, že latté a macchiato nemusí být dva rozdílné nápoje, ale naštěstí se včas zarazil. Barista jej zpražil pohledem. Neřekl však také nic. „Takže když konečně došel domů, měl už jazyk na vestě a voči protočený.“ Barista kroutil hlavou. „Ale maminka to vo něm dobře věděla a už když si dole v předsíni sundával boty, zalejvala mu nahoře v kuchyni jedno rozpustný.“ Barista se výstražně odmlčel, ale zákazník byl tiše jako pěna. „A tak, když si konečně sednul v trenýrkách na noviny, aby neušpinil sedák,“ barista se zhluboka nadechl, „usrk si horkýho kafe s mlíkem, podíval se vděčně na maminku a řek ‚hm, dobrý kafe.‘“ „Hm, dobrý kafe,“ odtušil zákazník a pokládal svoje espresso zpátky na podšálek.


V ten moment do podniku vtrhl mladý muž s aktovkou. Zákazníci před prudkým světlem přimhouřili oči. Barista ale ne. Vypouleným zrakem sledoval nově příchozího. Dveře za ním rychle práskly jako poklop na kanálu a do podniku se pomalu navraceno jazzové sametové pološero.


„Tak jsem se jako malej rozhodl, že budu mít kavárnu a že ji pojmenuju zrovna tak. Dobrý kafe. A udělám z ní autentický místo pro lidi, který mají v úctě další lidi,“ odříkával barista z paměti svůj příběh, který byl otištěný jako citát na zdi vedle pověšených starých montérek, z jejichž kapes si lidé brali cukr. Montérky byly ale zavěšené docela vysoko a lidé se pro cukr museli hodně natahovat, což barista sledoval s přivřenýma očima a temnou jazzovou radostí.


„Já se omlouvám,“ mladý muž s aktovkou si přisedl na bar vedle staršího muže s pramenem šedých vlasů. Nikdo si jej ale nevšímal. „Fakt já sem blbec, v práci mě zdrželi, ta vyrovnávací smouva s Nepožitkem...musel jsem...“ „JDEŠ POZDĚ,“ zakřičel na něj barista a hutná žíla stáčela jeho hněv do drobných šálků, které číšník svižně odnášel ke stolům v plně obsazené kavárně. „Já... se omlouvám...“ špitne muž a pevněji stiskne aktovku. „Neomlouvej se mě, ale jemu,“ barista ukáže na staršího zákazníka. „Je tady první den a musí na tebe čekat na baru jak ponocnej.“ „Do... brý, já. Já jsem Edu… Eda,“ mlaďoch nenápadně otře zpocenou ruku do černých kalhot s puky a podá ji staršímu muži. Ten se na něj jen smířlivě podívá, usměje se a kývne hlavou. „Já se omlouvám,“ zopakuje Eda směrem ke staršímu zákazníkovi. „Jaroslav,“ odpoví muž.


„Jardy se drž,“ zavrčí barista. „Ten už v kavárnách proseděl nějakej čas. Ví, jak to chodí, má zkušenosti, ty ucho.“ Eda otevřel pusu, aby se bránil osobní urážce, ale jeho sebevědomí neposkytlo tělu dostatečnou oporu pro vzpřímený sed. Zkroutil se zpátky na nepohodlné barové židličce jako toaletní papír s ohnutou špičkou a špitl, „jedno latéčko, prosím.“


„Pojď,“ Vezme ho Jaroslav za rameno a ukáže na poslední volný stůl v kavárně. Eda v duchu zaúpí: „Všichni už jsou vážně tady, sakra. To alespoň Jiřina nemohla zaspat?“ To jistě nemohla. Od té doby, co měla dítě, se z Jiřiny věčně se poflakující v práci stala vzorná kavárnice, která u stolečku na terásce byla vždycinky jako první. „Šplhna,“ ukáplo Edovi.


„Odkud vás vlastně k nám přidělili?“ Zeptal se Eda nesměle, když si sedli a číšník jim donesl objednané šálky. „Z Kladna,“ odpověděl prostě Jaroslav, „je tam teď velký rozmach a kavárny otevírají jako divoký. Spousta lidí dostalo židli. Je to teď bohatý kraj.“ Eda se na něj nechápavě podíval. „A to není nic pro mě,“ vysvětloval Jaroslav. „Chápej, my jsme se ženou takový ty starý typy. Ty moderní stroje pro nás moc nejsou. Nám stačí prostě dobrý kafe.“


Jiřina se zavrtěla na židli a špitla své spolukavárnici. „Málem jsem dneska nepřišla. Volali z práce že budou mít odpoledne večírek.” „Tak jsi měla jít,“ povzbuzovala ji ležérně Kamila. „Už by sis něco vymyslela.“ Jiřina se na ni přísně podívala a očima vykulenýma jako dvě kostky ledu jí naznačila, aby se ztišila. V ten moment před ní číšník postavil další Kofolu.


Kamila jen mávla rukou. „Prosím tebe, občas si zasloužíme trochu tý srandy, ne?“ „Copak si to můžu dovolit?“ Jiřina uchvácená tragédií svého osudu teď sama zvýšila hlas. „Vychovávam malou, jsem na to sama. Naši chodí do kaváren až v Liberci,“ posteskla si a zkontrolovala stav kočárku, jehož konstrukce odolávala průvanu na terase.


„Vždyť tě tu nikdo nenutí bejt,“ rozhodila Kamila ležérně rukama. „Vždyť můžeš normálně...“ „Fakt?!“ Jiřina po ní hodila pohled plný opovržení, jako by jí společnice doporučila, aby chodila po ulicích nahá. „Taky můžu jít bydlet do jeskyně, nebo na stromy, viď?“ Odsekla. „Se stromy bys to měla těžký, Jířo. Všechny už jsou dneska chráněný,“ Kamila se nenechala připravit o svůj klid.


„Já nejsem jako ty. Když se ti zachce, tak sem třeba tři dny nepřijdeš,“ litovala se Jiřina. „Ale měla bys vědět, co si o tobě povídají, když tu nejseš,“ dodala a uvrhla významný pohled na přízemí kavárny plné bílého šumu a šedého jazzu. „Ať si povídají,“ mávla zase rukou Kamila. Nastalo podivné ticho. Kamila neměla chuť vyprávět, jak se na své krátké dovolené měla a Jiřina nechápala, proč musí sedět zrovna s ní. Tolik se snaží a tahle flákačka se tu klidně rozvalí hned vedle a chce čerpat z jejích výsledků. Že by Kamile její záhadnost zvyšovala prestiž?


„No tak pracuj,“ popíchla jí Kamila po chvíli. „Už máš třetí kolu a ještě sis neudělala jedinou fotku.“ „Za chvíli,“ odsekla Jiřina už o poznání vlídněji. „Čekám, až se malá probudí.“

„ … Jo, vzpomínám si na doby, kdy lidé do kaváren chodili, protože je to bavilo a ne protože museli,“ vzdychal u stolku vedle okna Jaroslav. Cítil drobný průvan v zádech, který neodmyslitelně patřil k tomuto privilegovanému místu. „Ale vždyť nás přece nikdo nenutí chodit,“ zavrtěl hlavou Eda a Jaroslav mu na oplátku za jeho slovní vklad přiložil na čelo vlažný obklad ze soucitného otcovského pohledu.


„V každým malým městě byla jenom jedna kavárna a my jsme tam chodili spravedlivě. Inženýři do jedný, dělníci do druhý, jo,“ vzdychá Jaroslav. „Já nevím, jestli je to tak spravedlivý,“ odváží se Eda odporovat. „Každý by měl mít právo na to být kým chce.“ Recituje své přesvědčení. „To víš že má na to právo. Každej dělník se může dát na studia a stát se inženýrem,” Jaroslav blahosklonně odevzdá bod svému konverzačnímu oponentovi. „Jenže co když nechce být ani dělník ani inženýr?“ Eda posilněný lety konverzací se svými spolužáky se do veterána pustil. „Není to trochu omezené hodnotit člověka jenom podle jeho práce? Pokaždé, když někoho nového potkáme, ptáme se, kde pracuješ, místo kdo jsi? Co když je dělník mnohem zajímavější člověk než inženýr, ale vy to nikdy nezjistíte, protože vás dělníci nezajímají?“ Eda nadzvedl obočí nad zvlhlýma očima jako vlajku ve válce za osvobození nižší střední třídy.


„Edo...“ nadechne se starší muž s šedým pramenem vlasů. „… to máš sice pravdu. Ale dělník je dělník. Co na tom? Je zkrátka větší pravděpodobnost, že si budu rozumět s dalším inženýrem. Máme společný zájmy, jo, mluvíme stejným jazykem...“ „Větší pravděpodobnost?“ Rozohní se Eda. „Takže vy se prostě nebojíte odsoudit člověka během pěti vteřin? Podáte si ruku, a když ji má od brzdové kapaliny, tak to bude jen váš sluha? Jen váš nástroj? Jen robot, který opraví vaše auto, abyste mohl vyrazit do další snobské kavárny?“ „Tak a dost!“ Jaroslav obvykle konverzoval pomalu a v rozvleklých souvětích. O to více ale nenáviděl, když ho někdo nenechá domluvit. „K tomu, aby se dva lidé seznámili, udělali si první dojem, potřebují pět vteřin. To je vědecký fakt!“ „Že jsi zaostalej vůl, to je vědeckej fakt,” pomyslel si Eda a povýšeně zakroutil hlavou, čímž Jaroslava ještě více vydráždil. Zvýšil hlas, jeho monotónnost se ale nezměnila. „Dřív jsme měli jen dva druhy kaváren, jo. Pro dělníky a pro inženýry. Pak přišlo tohle nový období, kdy se většina lidské práce skutečně začala nahrazovat stroji, jak mi naznačuješ. Dej tomu ještě pár let a dělníci už zůstanou navždy jen v tvé paměti. Stejně jako prodavačky, uklízečky nebo automechanici. Všechny je před třídní nespravedlností zachrání stroje tím, že jim vezmou práci.“ Jaroslav se odmlčel. Opět otevřel dveře Nostalgie a pohádková zima jej pošimrala v nose.


Za chvíli ale už zase pokračoval ve svých úvahách bez ohledu na to, že se Eda rozvalil na židli a založil si ruce na prsou. „Lidi to vycítili. To, jaká je jejich budoucnost. Nakonec jednou stroje nahradí i mě,“ mňoukne Jaroslav bezbranně a klesne u Edy ještě níž. „A tak si prostě jeden po druhým řeknou: ‚no tak moje práce mi iluzi výjimečnosti už nepřináším budu na to muset jinak.‘ Jo.“


„Snad nechcete říct, že jsme všichni stejní?“ Zděsí se Eda, ale Jaroslav ho pomalu a monotónně přeruší. „Ne, to nechci. Jo, chci říct, že všichni jsme jiní a neumíme si to říct. Poznat druhýho člověka alespoň z části zabere celý život.“ Jaroslav zalapá po dechu, ale už nemá co říct. Eda se tiše zavrtí na židli. Jaroslav v myšlenkách zabloudí ke své ženě. Chodí do kavárny tady hned vedle. Domluvili se, že až se přestěhují do Pardubic, každý začne chodit do jiného podniku. Doufali, že to oživí jejich vztah.


„Jo, teď je to takový trend a každý se snaží vyjádřit typem kafe, který pije, a typem kavárny, ve který sedí, svoji jedinečnost a charakter. Prosímtě, Edo, jak můžeš vyjádřil svoji jedinečnost pomocí něčeho, co si vybereš ze stálý nabídky?“ Eda mlčel. „Jedinečnost se přece musí vypěstovat. Ne nepodobně jako káva. To sis myslel, jo, že jednoho dne píchneš prstem do mapy, zajdeš do kavárny, dáš si… já nevím…“ Jaroslav svraští čelo a dívá se po tradičním podniku. „Chilli Vega Latté?“ Zeptá se Eda povýšeně. „… jo.“ Jaroslav unaveně kývne hlavou.


„Ale s prací to přece nebylo jiný,“ zamyslí se Eda stále trochu rozhořčeně. „Přece jste taky píchl do stálý nabídky a vybral si nějakou.“ „Já ti nevím, Edo,“ Jarda odmění mladíkovo přemýšlivost smířlivým tónem, „ale tu práci jsi alespoň musel dělat sám. To kafe ti udělá někdo jinej.“ „A přesně proto chci bejt barista,“ pomyslí si Eduard Hnilička s úsměvem.

„Já vím, pro vás mladý je to lákavý zakládat stále nový a nový kavárny, až bude jen kde sedět a nebude kde stát. Je to teď trend.“ Jaroslav se uklidnil a přešel zpět do svého typického edukativního tónu. „Nezapomeň, že lidé každý nový trend nejprve dovedou do obou extrémů, než se usadí na průměru. Dynamika lidské touhy po vyjádření a strachu z čehokoliv nového nás drží jako elastická guma uprostřed tohohle mlýnskýho kola, kterýmu říkáme dějiny. Všechno kolem nás zmizí rychleji než by sis dokázal představit. Včetně toho tvýho Chilli Vega Latté. Už jsem starej, zažil jsem to mockrát. Tohle mi můžeš věřit.“


„Já mám Chilli Vega Latté rád,“ odtuší Eda a trochu se napřímí na tvrdé židli z třešňového dřeva. „Jenže ho tady nikde nedělají, takže uvažuju, že bych si založil vlastní podnik,“ dodá rozhodně.


Jaroslav na to neřekne už nic. Jen si povzdychne a pěna v jeho právě přineseném macchiatu se rozestoupí před bílou kostkou sladkých vzpomínek na inženýrskou kavárnu.





13 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše