Darovaný kůň (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné

„Nevím, proč jsem tady.“ Sklopila oči tak, jako se klopí panák, když tě škrábe v krku. Je to něco, co nechceš udělat, ale stejně se ti z toho točí hlava příjemným způsobem.





„Já nevím, co chci,“ odpověděl stejně jako vždycky. Už jim nebylo dvacet, a tak se styděla za takové řeči. Na druhou stranu, kdo hlídá kalendář. Kdo říká, od kdy je v pořádku pít, kouřit, řídit auto, být nalezený, vědět co chce, mít jasnou hlavu, stydět se když ne, mít bolavá záda a otravu krve, mít spousty zážitků, čas na první auto, první dítě, první rodinnou dovolenou bez alkoholu následovanou třiceti dalšími s jeho nadměrným užíváním. Zákon se vztahuje pouze na pár dat. A ten zbytek určí maminka, farář, televize nebo soused. Rodiče si ze mě vždycky utahovali a vkládali do mě naděje, protože jsem podle nich podědila IQ. Díky bohu, že netvrdili, že to mám od Boha. A to ani tvrdit nemohli, protože darovanému koni na zuby nekoukej, a to oni mě zkoušeli pořád. „Naše malá chodící encyklopedie, jednou z ní bude právnička a bude konečně drzá i na jiný lidi.“ Jak se spletli, ve čtyřech letech jsem popadla matčiny rtěnky a nakreslila čerta na zeď. Ložnice se vymalovala a já se vybarvila. Víš, že krokodýl může být hlídací pes? Ano, dokud se nevybarví.

Ale i to vybarvení lze vzít zpátky. Lze provést autolobotomii, lze hadovi vyrvat zuby, lze právníkovi sebrat diplom a slepici sebrat vejce. Nevím, co v tom výčtu dělá slepice, ale ty zvířata jsou vážně na ránu, nemyslíš? Možná v sobě mají více zenového buddhismu než celý kroužek jógy – ráno vstanu, snesu vejce. Ale mě z nich může naběhnou vzteklá žíla. Celý život se ženou za potravou, polykají šutry, když je navnadíš, že by to mohlo být zrní. Bez rozmyslu běhají, a to jim ani nikdo nemusel zastřihnout křídla, aby zapomněly, že je mají. Ale pokud se narodíš třeba jako orel a všichni kolem jsou slepice, možná jeden páv v přední lavici, nezbývá ti než si sestřihnout křídla sám. Nikdo to už nikdy nepozná, co seš zač. Jenom kohouty nezajímáš a s těma vejcema je to taky marný. Vidíš, tuhle zvířecí anomálii Puškin užíval antropomorfně pod názvem Zbytečný člověk. Je to těžký být orel. Nic ti nechutná.

Zbyteční lidé se nudí. Pak přijde zrní, které ovšem říká, že ho nemůžeš mít. Zakázané zrní. A v tvým dravčím mozku přeskočí jiskra a vypálí tam pěknou díru o velikosti jednoho člověka. Myslíš, že to nemůže bejt jenom další ptačí zob, když jsou kolem toho takový štráchy. Stejně není co dělat, proč si to neověřit. Ale to tě život poučí o tom, že každý člověk má dětskou pojistku a pokud se začneš chovat umanutě, či bezelstně mile, zkrátka jako malej, tak se ti neotevře. To by se orel zešílel. Taková pěkná žába a ona mě nechce.

A když se orel zešílí tak je po lobotomii. Začne si dělat zase, co chce. A všechny slepice ví, že je mezi nimi predátor. Puškin té svobody využil plnými doušky a zabil se.

„Nevím, proč jsem tady.“ Usmála se a odešla. Nikdo za ní nešel. Za celý zbylý život nenašla nikoho takového jako on, a bylo občas těžké nenudit se. Za čas začala jezdit na dovolené – ty s alkoholem i bez, měla první dítě a s manželem si pořídili první, druhé a třetí auto, stala se úspěšnou a dostala se mezi orly, kteří si přestali stříhat křídla, a k snídani si pravidelně dávala smažená vejce. A darovaného koně poslala sestře na farmu, kde doufala, že bude šťastný. Osud míní, člověk mění.


1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše