top of page

Colombo měl pravdu. Dotěrnost se vyplácí

Aktualizováno: 2. 2.

Když v roce 1961 čerstvě zvolený prezident Kennedy schválil invazi na Kubu, netušil, že během následujících dvou dní většina jeho vojáků zahyne v Zátoce Sviní. 



Kennedy se na návštěvu za Castrem tenkrát vydal poměrně nalehko pouze s 1400 muži. Domníval se, že je na Kubě přivítají jako osvoboditele. 


Historici nad jeho naivitou dodnes kroutí hlavami. Sám prezident si po neúspěchu položil rétorickou otázku: „jak jsme mohli být tak hloupí?“


Tipnete si?


Tento článek je inspirovaný knihou o kognitivních zkreslení v prostředí úspěšných firem: Chystáte se udělat strašnou chybu. Autor Olivier Sibony představuje 9 pastí, které nepříznivě ovlivňují manažerské rozhodování – a já přidávám jejich vliv na životy obyčejných smrtelníků. Přečtěte si také další články z této série.


Past skupiny


Správná odpověď vás překvapí: „nebyli hloupí.“ Kennedyho speciální poradce ve svých pamětech dokonce na rovinu uvádí, že vylodění považoval za naprosté šílenství. Proč tedy nic neřekl? On chtěl! „Jenže ostatním se ten nápad tak líbil…“


Právě o neschopnosti odporovat kolektivnímu rozhodnutí hovoří osmá Sibonyho Past skupiny. Antrolopogicky to dává smysl. Ten, kdo v době kamenné nesouhlasil s tlupou, zůstal na mrazu. 





Kognitivní zkreslení spojené s Pastí skupiny


Kognitivní zkreslení jsou systematické, a tedy předvídatelné odchylky od racionálního myšlení, rozhodování, vzpomínání a jiné mentální práce. Zkrátka a dobře – my si myslíme, že uvažujeme logicky, zatímco sekáme jednu chybu za druhou. Nemůžeme tyto chyby odstranit, protože vznikají přirozenou prací naší mysli. Můžeme o nich ale vědět, připravit se na ně, některým se vyhnout a některé hned opravit. Tuto práci nazýváme architekturou rozhodování, v rámci které si nastavujeme stabilní mentální procesy, které zabraňují zbrklému jednání na základě chyby v úsudku.


Je to stejné, jako když vyrazíte s trabantem do pouště. Trabant (=naši mysl) nemůžete transformovat na velblouda. Můžete si ale s sebou vzít šikovné nářadí a nastavit budík tak, aby vám připomínal, že každé tři hodiny musíte vysypat písek z motoru. Tímto nastaveným procesem pak předejdete velké havárii.


Kognitivních zkreslení jsou stovky. Se Sibonyho Pastí časových horizontů souvisí zejména Skupinové myšlení, Informační kaskády a Polarizace.


Skupinové myšlení (groupthink)


„Proč jsi to neřekla dřív?“ Ptá se vám nechápavě kamarádka, když ji v úzkostné atace přepadnete před záchodovou kabinkou s prosbou, jestli by za třetí objednaná pizza mohla být přeci jen bez sýra. No, proč? Netušíte. Jen rozhodíte rukama a v celkové paralýze se odšouráte zpět ke skupině. Pravdou je, že se všichni shodli na tom, že sýr je nejlepší. No a vám se nechtělo kazit párty jen proto, že netolerujete laktózu.


Nemějte strach. Vaše chování nebylo dětinské. Jen jste podlehli zkreslení skupinového myšlení. A jak jsme si řekli – to se stává i prezidentům.


Potvrzuje to i experiment Solomona Asche z padesátých let, tedy z doby, kdy se o zkreslení skupinového či stádního myšlení začalo poprvé mluvit. Výzkumníci před studenty položili podklady s různě dlouhými čarami a požádali je, aby označili tu nejkratší. Jednoduché, až triviální.


Háček byl v tom, že své odhady museli účastníci říct nahlas. Druhý háček byl v tom, že kromě posledního jedince byli všichni s experimentátory předem domluveni, aby uvedli nesprávnou odpověď.


Z jednoduché odpovědi se tak stal očistec plný sebezpochybňování. Celých 75 % pravých účastníků se alespoň v jendom z experimentů rozhodlo nedůvěřovat vlastním očím a vyslovili chybnou odpověď, aby se zavděčili ostatním. 


 A to se bavíme o prostředí, kde vás nikdo nezná, vaše odpověď nebude mít žádné dopady, nechcete oslnit šéfa, ani se nebojíte, že raníte partnera. I přes to se většina účastníků rozhodla podlehnout skupině. Představte si, jaký to pak musí být tlak, když v rozhodování skutečně o něco jde.


Jeden z ušlechtilejších důvodů, proč se přizpůsobit většině, popsal Condorcet již v roce 1785. Jde o jednoduchou úvahu – když se většina na něčem shodne, pak k tomu má asi dobrý důvod a já nechci svými námitkami působit jako rozvratný prvek.


V rámci tohoto případu pro vás mám jednoduché řešení – nevznášejte námitky, ale otázky. Pokud přeci jen nebudete mít pravdu, ostatní vás poučí. A když ji mít budete, vaše otázka rozvíří diskuzi správným směrem.


Představte si například, že jste u soudu a všichni se shodnou na tom, že ten nebohý chlapec nikoho nezabil. Prostě nejsou důkazy! Vy ale stále upřeně hypnotizujete fotografii se starou kůlnou. 


Máte chuť zařvat, „jste se všichni zbláznili? Ta sekyra je v kůlně!“ Ale v ten moment sepne ono racionální přizpůsobení se většině a vy se rozhodnete nezasahovat. „Oni už určitě kůlnu prohledali a já budu vypadat jako blbec,“ pomyslíte si. 


Jak z toho ven? Poradím. Pojďme situaci otočit. Nejprve přijměte to, že budete vypadat jako blbec.


Dobrý? Tak pokračujeme. Všichni blbci kladou hloupé, dotěrné otázky, že? No… tak šup s ní ven. Stoupněte si a nevinně se zeptejte, „ctihodnosti? A co se vlastně našlo v té kůlně?“ „Ooooo,“ zašumí sálem, protože nikdo si staré dřevěné budky na okraji pozemku nevšiml. (Ano je to ilustrační případ, který kapku podceňuje schopnosti policie, ale i mistr tesař se někdy utne.)


A pokud si stále tímto přístupem nejste jistí, vzpomeňte si na nejslavnějšího zaujatého blbce, kterým je bezesporu inspektor Colombo. Jste v dobré společnosti.




Informační kaskády


„Víc hlav víc ví“ je nebezpečná teorie. Když se lidé sejdou kolem jednoho stolu, předpokládáme, že si navzájem nasdílí zkušenosti, a pak dojdou k nejlepšímu možnému výsledku. Tak to… bohužel nefunguje. 


Tak zaprvé – klíčovou roli hraje ten, kdo vystoupí první. Ten totiž udá směr, kterým se diskuze bude dále ubírat. Ostatní už jen reagují na jeho prvotní vstup. 


První mluvčí zkrátka vzal mapu diskuze, udělal křížek na místě, kde si přeje začít a zároveň šipku směrem, kudy se vydáte. Za zády vám tak může zůstat spousta neprobádané země, kam už se nikdy nepodíváte.


Druhý mluvčí už jen převezme od prvního fixu, zareaguje na jeho vstup a rozvede jej načrtnutým směrem. To samé udělá třetí, čtvrtý, pátý… všichni jsou nuceni následovat tok diskuze. O svobodném vyjádření názorů tedy nemůže být řeč. Tomuto jevu se říká informační kaskády. 


Polarizace


Informační kaskády mají na svědomí další zkreslení, a to Polarizaci (názorů). Kaskádový systém totiž nutí ostatní nejen souhlasit s názorem prvního mluvčího, ale jeho následným rozebíráním a podporou tento názor ještě vyostřit. Na konci diskuze o něm tedy už nikdo nemá pochyb. 


Abych to shrnula, na konci diskuze máte jeden radikalizovaný názor, kterému všichni věří. Ale kdybyste se jich zeptali proč, pravděpodobně vám nedokážou rozumně odpovědět. 


Není to nebezpečné?


I tady je cesta, jak z toho ven. Na začátku diskuze požádejte všechny, aby si připravili – a ideálně i napsali svůj názor. Pak je vyvolávejte na přeskáčku, nechte je vyjádřit, zapisujte si různé podněty. A samotnou reálnou diskuzi rozjeďte, až budete mít „vykolíkované názorové hřiště.“


Ať žije svoboda názoru a tolerance posluchačů.

Přeji vám hodně štěstí.











Zdroj: Olivier Sibony | Chystáte se udělat strašnou chybu! Jak kognitivní zkreslení kazí váš byznys a jak to můžete změnit


23 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page