Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Artur (krátké povídky)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné


Ve skříni to opět zachrastilo jako v balíčku s bonbony. „Dobré ráno, Arture," zamumlala jsem nepřítomně a dál věštila předpověď počasí z vnitřností mračných beránků a ranní kávové sedliny.

Dveře antikvariátního kusu nábytku se rozletěly, když z nich melodramaticky vypadl pomocí elegantního salta. Jistě očekával odměnu a certifikát za akrobacii. Chvíli jsme se navzájem měřili pohledem. Byl nazlobený, „Copak si nezasloužím trochu překvapení? Lidi bývají překvapení! Třeba když ruský státník někoho nepolíbí, nebo když se ukáže, že čivava umí zavřít oči. Cožpak si také nezasloužím trochu toho úžasu?“ Netuším, kde lidé vzali předsudek, že pohledy jsou němé. Nakonec jsem přerušila fikční konverzaci zakroucením hlavy.




„Jak ses vyspala?“ Zeptal se jakoby nic. „To snad víš nejlíp sám. Řekni mi, jak dlouho sis tenhle sen plánoval?“ Slyšel mě stěží, protože jsem se přehrabovala v šuplíku plném věcí, jež Arthur podezříval, že mají za úkol pouze pečlivě ukrývat černý zápisník pod nimi. Ale natahoval uši, co to šlo. Nosil si je s sebou v sáčku jako důchodce pendreky. Zahleděla jsem se na fotografii skrytou v zápisníku a udělala takový ten formální hluboký vzdech, aby divák pochopil, že ať už na fotografii byl kdokoliv, tak už nebyl. Nebo jako by nebyl. „Pár let to bude,“ přiznal a položil mi kostnatou ruku na rameno. „Já vám vážně nerozumím. Proč něco tak živého, jako je člověk, tráví tolik času s něčím tak smrtelným, jako jsou vzpomínky.“ Přejela jsem si ukazováčkem po rtu: „Já zase nechápu, jak někdo může být tak tvrdohlavý stratég a mít tu trpělivost na mě číhat desítky let.“ Odstrčila jsem zápisník stranou, „No to je jedno, nedáš si čaj?“ Zvedla jsem se od prázdného stolu s poslední mandarinkou. „Tak dlouho jsme se neviděli a ty si ze mě musíš hned dělat srandu, seš fakt Kafka." Artur si založil ruce v odmítavém gestu. „Nešlapej si na jazyk,“ usmála jsem se. Artur pookřál, „Musel jsem na tebe osnovat plány, co jsem měl dělat?“ zahleděl se na mě v udobřovacím záměru. „Když víš, že někdo rychle utíká, přece na ním nepoběžíš, ne?“ Na tyhle filosofie jsem vážně neměla chuť. „Sofie, no tak počkej!“ Zastavil mě kostlivec přede dveřmi. „Ty jsi chtěla hrát šachy.“ Odměnila jsem ho výrazem zarputilého dítěte. „Já si chtěl hrát na schovávanou, ale na tos byla prej moc chytrá, ne že bych s tím přišel já nebo tak.“ „Co když ti tu skříň spálím?“ Podívala jsem se mu do očí.„Pak už v ní přece nebudeš." „Tak zapálená do ničeho nejsi, abych shořel.“ Odpověděl klidně. Podívala se na zápisník. „Ty moc dobře víš, že jsem na tohle všechno už zapomněla.“ „Já ale ne,“ usmál se. Povzdychla jsem si a vytáhla ze šuplíku něco, co měl schovávat i ten černý zápisník. Nastavil ruku. Bílý kůň zacinkal o jeho kostnaté prsty. „No dobře, ale dámu mi nesebereš, dokud se nepustíš do mého vztahu s matkou.“ Usmál se, „jsi zlato, nechápu, že tě nechtěl.“


0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
 
  • LinkedIn
  • Instagram

©2021 by Aneta Birnerová