Vyhledat
  • Aneta Birnerová

Čajové lístky (krátká povídka)

Z povídkového cyklu Sysifos vidí krásné ženy šťastné



„Matko, musíš si jít odpočinout, dnes je úplněk!“ Naléhala štíhlá dívka, zatímco poryv větru zahrál hladovou píseň na lístky čajovníku.




Žena zvedla oči a pohladila už tak pohlednou tvář své dcery: „Ne.“ Obě se zahleděly do dálky. Nad hlavami zasípal posvátný dravec jako nehet o poslední pětikorunu v kapse před nákupem večeře. V horách v dálce zaduněl hrom. „Matko, bohové se budou zlobit, pokud nebude dostatečná úroda, musíš jít spát.“ Ženiny unavené oči a staré tváře rezavé slzami se otočily na dceru: „Ne.“ Najednou se nad horami jen na malou chvilku setmělo, jako by obří stín mocných bohů překročil celou jejich zem jedním krokem.

Žena zůstala sedět uprostřed čajovníkové plantáže. Zdálo se, že by s ní ani ten největší bůh nehnul, pokud jí slušně nepožádá, aby vstala. Dcera se vyděsila a běžela do vesnice pro posily. Všichni ve vesnici sice již byli na dlouhé stíny zvyklí, ale jak se střídaly dynastie, tak střídaly se i pověry o tom, zda je to dobré, či špatné znamení. Dívka běhala od domu k domu a klepala na dveře. Kdykoliv jí otevřeli, zakřičela: „Je úplněk!“ Obyvatelé domu pokývali hlavou a šli spát. Den se již pomalu chýlil ke konci. Na obrovských slunečních hodinách uprostřed vesnice odbíjely čtyři hodiny odpoledne.

Do hodiny celá vesnice spala. Žena stále seděla uprostřed čajovníkového pole a po tváři se jí míhaly stíny bohů kráčejících kolem. „Ne.“ Povzdechla si žena do ticha a nad hlavou jí zakroužil malý dravec se stříbrným peřím. Na slunečních hodinách se objevila jinovatka. Byla půlnoc. Dveře všech obydlí se rozrazily dokořán. Lidé šli na pole s ošatkami na zádech sbírat lístky čajovníku. Bílý čaj sebraný za úplňku měl totiž největší sílu. Matce se jednou zdálo, jak se k ní jeden z kráčejících bohů sklonil, pohladil jí po hlavě a zašeptal, že se o úplňku vrátí, aby jí doplnil síly. Od té doby lidé z vesnice sbírají voňavé lístky pouze v tuto noc.

„Matko, nejsi unavená?“ Sklonila se k ní starostlivě dcera s pohlednou tváří. „Ne,“ odpověděla žena, aniž by se pohnula. Dívka ji zabalila do teplého šálu a chopila se práce jako ostatní.

Náhle se zvedl poryv větru a odvlekl šál daleko do hor. Vesničané se rychle chytali do útlých kmenů čajovníků. Obloha byla jasná a vichr burácel čím dál hlasitěji. „Pomoc, moje dítě, vzal si moje dítě!“ „Ne,“ odpověděla klidně matka. Křik druhé ženy se zoufalou slabostí nedokázal přerušit tok událostí, který lidé ve snaze polidštit nepřítele pojmenovali osud. „Osud je jako stín na slunečních hodinách.“ Říkával první císař. Země se oděla do bílé barvy, světlé lístky čaje šlehaly bledé tváře vytrvalých vesničanů pevně se držících svých kořenů až jim klouby na rukou navždy zbělely.

Pak vichr náhle ustal. Tak, jako každý úplněk. Lidé mohli jít spát, jen matka dohlížela na sušení lístků na měsíčním světle. Daleko od světa. Neznalá ruchu velkoměst, šumu chloru v bazénech, pískání rychlovarných konvic a bodu varu, kterého dosáhne každý muž, který kdy viděl tvář její dcery. „Ne,“ řekla si posmutněle a stříbrný dravec padl k zemi.

Druhý den hned z rána se matka překvapivě prudce napřímila. Staré kosti jsou jako staří lidé. Neustále něco hlasitě leč nesrozumitelně vyprávějí a všechno se jim musí říkat desetkrát, než začnou vnímat. Na obloze kroužil pták se zlatým peřím. Dívala se na jeho stín jako na věštbu z čajových lístků. Poté spokojeně pokývala hlavou. Božské stíny procházely horami. A jen na okamžik zdálo se pohledné dívce, kterou probudilo naříkání kyčelních kloubů, že se stín zastavil a poklonil se staré ženě. Svedla to na nedostatek spánku.

„Ježišmajrá, já mam žízeň! Prosímtě, půjč mi drobný,“ zadíval se na svoji spolužačku medovýma očima a doufal, že se chytí. „Ty zas nemáš?" „Jenom pětikačky. To jsem zkoušel. Ty nebere." „Stačí ti dvacka? Rychle, nebo nestihleme vlak!“


0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
 
  • LinkedIn
  • Instagram

©2021 by Aneta Birnerová